Pravý Ježíš, nebo Ježíš podle chuti? Když se z dějin stane duchovní samoobsluha

Autorovi nelze upřít snahu. Publikuje často, vytrvale a s chutí otevírat témata, která mnohé čtenáře provokují. Jenže právě u takto pravidelně produkovaných textů je třeba být opatrný. Ne každá duchovní provokace je hluboká a ne každá věta, která zní učeně, obstojí při kontaktu s dějinami. Někdy se za odvahou skrývá jen neověřená zkratka, za řeckým slovem špatný výklad a za dojmem vzdělanosti prosté nepochopení souvislostí. A přesně to je problém článku o „pravém Ježíši“: mluví o historickém pátrání, ale často pracuje metodou dojmu.

Autor začíná větou, že to, co dnes čteme v evangeliích, nejsou Ježíšova slova, ale výroky teologů. Taková věta má sílu úderu do stolu. Jenže stůl se po ní sice zatřese, ale pravda se tím ještě neobjeví. Ano, evangelia nejsou stenografický záznam. Ano, vznikla po Ježíšově smrti. Ano, nesou teologický pohled prvních křesťanských komunit. To dnes poctivá biblistika nijak neskrývá. Evangelia je proto potřeba číst jako svědectví o Ježíšově životě, smrti a vzkříšení, nesené vírou první církve, nikoli jako chladný úřední zápis ani jako volně psanou legendu bez kotvy v dějinách (Encyclopaedia Britannica, New Testament literature). Jenže mezi větou „evangelia jsou teologicky interpretovaná svědectví“ a větou „evangelia jsou mýtická představa teologů“ je rozdíl asi jako mezi rodinným albem a padělaným občanským průkazem. Jedno je výběr a výklad skutečné paměti, druhé je podvod.

Lukáš výslovně píše, že čerpá ze svědectví těch, kteří byli od počátku očitými svědky (Lk 1,1–4). Pavel v Prvním listu Korinťanům předává velmi rané vyznání o Kristově smrti, pohřbu, vzkříšení a zjeveních, které sám přijal (1 Kor 15,3–8). A právě Pavlovy listy patří k nejstarším křesťanským textům, takže víra ve vzkříšeného Krista není pozdní dekorace čtvrtého století, přidaná k Ježíšovi jako zlatý rámeček k levnému obrázku. Je to rané jádro křesťanské zvěsti. Úcta k Ježíši jako mimořádné postavě víry a bohoslužby patří k nejstarším vrstvám křesťanství, nikoli až k pozdějšímu církevnímu vylepšení (Larry W. Hurtado, Lord Jesus Christ: Devotion to Jesus in Earliest Christianity).

Podobně problematické je tvrzení, že Ježíš mluvil aramejsky, ale nemluvil hebrejsky ani řecky. Aramejština jako hlavní jazyk Ježíšova prostředí dává smysl. Jenže kategorické vyloučení hebrejštiny a řečtiny už zní spíš jako věta napsaná pro efekt než jako výsledek opatrné historické práce. Ježíš byl Žid prvního století. Hebrejština měla náboženskou funkci, řečtina byla přítomná v širším helénistickém prostředí a Galilea nebyla jazykový bunkr zasypaný pískem. Seriózní formulace by zněla skromněji: Ježíš pravděpodobně běžně mluvil aramejsky, nejspíš znal náboženskou hebrejštinu a otázka jeho kontaktu s řečtinou zůstává otevřená. Historie totiž není místo pro silácké věty. Tam, kde nevíme jistě, se nemá křičet.

Autor pak používá zajímavý obraz hypotetické umělé inteligence v prvním století, která by z dobových „knihoven“ vyhodila různé odpovědi na otázku, kdo je Ježíš. Někteří by řekli Bůh, jiní Kristus, jiní člověk, divotvůrce, malý bůh nebo židovský učitel. Obraz je literárně dobrý, ale historicky zrádný. V prvním století totiž ještě nemáme tu rozsáhlou směs pozdějších christologických, gnostických, islámských a syrských výkladů, z níž autor následně skládá svou mozaiku. Kdybychom do první poloviny prvního století nahrnuli výpovědi druhého, třetího, čtvrtého a sedmého století, vznikne dojem chaosu. Jenže to není metoda. To je historický mixér. Do něj se dá hodit Pavel, Korán, Liber Graduum, gnostici, pravoslavná ikonografie i moderní film Mela Gibsona a pak se tvářit, že výsledek ukazuje původní nejasnost kolem Ježíše. Jenže směs z mnoha století nevypovídá sama o sobě o stavu prvního století. Vypovídá hlavně o tom, že Ježíš byl později vykládán mnoha způsoby.

Autor dále vytváří obraz křesťanských dějin jako prostoru, kde existovalo množství různých Ježíšů, zatímco pozdější církev podle něj prosadila méně kontroverzní obraz Krista, který se stal obecně přijatelným. Křesťanské dějiny byly pestré, o tom není spor. Existovali židokřesťané, marcionité, gnostické směry, syrské tradice, alexandrijská i antiochijská škola. Jenže pestrost neznamená stejnou původnost. To, že je na tržišti mnoho hlasů, ještě neznamená, že každý hlas mluví stejně blízko události. Historik se neptá jen na počet názorů, ale také na jejich stáří, prameny, návaznost a vztah k nejstarší tradici. Jinak bychom museli tvrdit, že každá pozdější spekulace je stejně cenná jako nejstarší svědectví, což je metoda vhodná možná pro internetovou diskusi, ale ne pro dějiny.

Zvlášť zavádějící je autorova práce se slovem katolický. Řecké katholikos sice znamená obecný nebo univerzální, ale autor z tohoto významu udělá zvláštní zkratku: obecné rovná se to, co se hodí většině, a co se hodí většině, to prý nebývá úplné. Jenže v křesťanském užití slovo katolický neznamená „zředěný obsah pro dav“ ani méně kontroverzní kompromis, který neurazí průměrného posluchače. Znamená univerzální, celistvý, vztažený k celku. Když stará církev mluvila o katolické víře, nemyslela tím víru pro průměrného člověka, kterému se raději nesmí říct nic složitějšího, aby se mu nezavařila duchovní konvice. Myslela tím víru, která není lokální výstřelek jedné skupiny, ale svědectví církve napříč místy a generacemi. Proto je matoucí naznačovat, že „katolický Ježíš“ je jakýsi kompromisní obraz Krista, který se hodil většině a neprovokoval její vkus. Křesťanská víra v Krista nevznikla jako anketa mezi průměrnými lidmi, ale jako svědectví komunity, která se od počátku vztahovala k apoštolskému hlásání, Písmu, liturgii a předávání víry.

Autor pracuje také s číslem 156 údajně kacířských přesvědčení a praktik. Číslo působí přesně, a právě proto může klamat. Starověcí heresiologové často skupiny rozlišovali polemicky, někdy je dělili uměle, někdy převzali starší seznamy, někdy míchali naukové rozdíly, praktiky, regionální skupiny a drobné proudy. Vložit do textu dlouhý seznam názvů jako marcionité, ariáni, ofité, valentiniáni nebo kvartodecimáni může na čtenáře působit učeně, jenže samotný seznam ještě nic nedokazuje. Je to podobné, jako kdyby někdo vyjmenoval všechny druhy šroubků v železářství a z toho usoudil, že dům nikdy nemohl stát. Historická otázka není, kolik názvů dokážeme vyslovit, ale co tyto skupiny učily, kdy vznikly, jak byly rozšířené a jak souvisejí s nejstaršími prameny.

Tvrzení, že církev jednoduše spálila nebo roztrhala alternativní texty na tisíce kousků, je dramatické, ale příliš pohodlné. Ano, některé texty byly odmítány. Ano, s herezemi se vedly tvrdé spory. Ano, část literatury zanikla. Jenže starověk nebyl cloudové úložiště. Texty mizely, protože se neopisovaly, nepoužívaly, rozpadly se, zanikly s komunitami nebo prostě nepřežily čas. Navíc o mnoha odmítaných skupinách víme právě díky církevním autorům, kteří s nimi polemizovali. Kdyby byla církev tak dokonale úspěšná při zahlazování stop, jak se někdy tvrdí, nevěděli bychom dnes o těchto směrech tolik. To je drobný detail, ale v dějinách právě drobné detaily často kazí velké konspirační obrazy.

Podobně neobstojí představa, že čtyři evangelia jsou výsledkem práce „církevních cenzorů“, kteří připravili jednotného Krista a zbytek odstranili. Proces formování kánonu byl skutečně složitý, ale nebyl to jednoduchý cenzurní večírek. Už ve druhém století vidíme, že evangelia nejsou jen okrajové texty jedné skupiny, ale jsou čtena v bohoslužebném životě církve a postupně rozpoznávána jako normativní apoštolské svědectví (Encyclopaedia Britannica, Late 2nd century canons). To neznamená, že všechny otázky kánonu byly okamžitě vyřešené. Znamená to však, že čtyři evangelia nebyla pozdní náhodná volba po vítězství nějakého mocenského klubu. Byla rozpoznávána jako svědectví s apoštolskou vazbou, liturgickým užíváním a širokým přijetím.

Autorova věta, že se křesťanství rozvíjelo „uměle“ a metodou „výběrové fabrikace faktů“, je velmi silná, ale nedoložená. Silné slovo ještě není silný argument. Fabrikace znamená výrobu něčeho falešného. Pokud někdo tvrdí, že církev vyrobila Krista výběrovou fabrikací, musí doložit víc než existenci různých výkladů a sporů. Musí ukázat mechanismus falšování, čas, motiv, prameny a konkrétní důkaz. Jinak nejde o historický závěr, ale o publicistický soud, který se tváří jako odhalení.

Ano, Ježíš se v evangeliích vymyká. V tom má autor pravdu. Jenže metafora „rtuti“ proti „rychletuhnoucímu betonu“ svádí k dojmu, že pravý Ježíš je beztvarý, neuchopitelný a vlastně použitelný pro jakýkoli výklad. To je omyl. Evangelijní Ježíš se vymyká lidským schématům, ale není beztvarý. Má jasnou zvěst o Božím království, obrácení, milosrdenství, soudu, hříchu, odpuštění, následování a kříži. Není betonová socha, ale není ani rtuť, kterou si každý přelije do vlastní lahvičky.

Také protiklad mezi katolickým a pravoslavným Ježíšem je v článku přitažlivý, ale přetažený. Ano, Východ více zdůrazňuje Krista Vítěze, vzkříšení, proměnění, theosis a ikonu Pantokratora. Ano, Západ více rozvinul meditaci o Kristově utrpení, kříži a vykoupení. Jenže udělat z toho téměř dva odlišné Kristy znamená zaměnit důraz za rozpor. Katolictví není kult bolesti s varhanním doprovodem. Středem liturgického roku jsou Velikonoce, tedy Kristovo zmrtvýchvstání. Eucharistie není pietní vzpomínka na mrtvého učitele, ale přítomnost živého Pána. A pravoslaví zase není duchovní wellness zalité ikonovým světlem. Zná půst, askezi, pokání, mučednictví a kříž velmi hluboce.

Autorova poznámka, že film Umučení Krista od Mela Gibsona by se v Řecku neujal, protože pravoslaví nemá zájem sledovat Kristovo utrpení, je publicistická zkratka. Možná vtipná, ale teologicky slabá. Pravoslaví má jinou ikonografickou a liturgickou citlivost, ale kříž, utrpení, smrt a pohřeb Krista v něm rozhodně nejsou okrajové položky v archivu. Velký pátek v pravoslavné tradici není nedopatření v programu. Stejně tak katolická tradice není chorobná záliba v bolesti. Utrpení Krista se v katolictví chápe ve světle vzkříšení, ne jako estetická fascinace krví. Rozdíl mezi Východem a Západem je skutečný, ale článek z něj dělá obraz, který je hezký na čtení a slabší na pravdu.

Podobně problematické je tvrzení, že v pravověrném pojetí kladl Ježíš důraz na vztah k sobě, zatímco v katolickém je to více o účasti na jeho utrpení. Katolická spiritualita zná osobní vztah ke Kristu velmi silně, od evangelijní zbožnosti přes františkánskou tradici až po moderní spiritualitu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Pravoslaví zase zná účast na Kristově kříži, askezi a pokání. Rozdělit to takto čistě znamená vyrobit dvě vitríny a do každé dát jen to, co se hodí k předem připravenému popisku. Autor navíc naznačuje, že katolicismus je snad populárnější proto, že lidstvo má zvláštní zálibu v příbězích plných utrpení. Jenže účast na Kristově utrpení není duchovní masochismus ani náboženská verze večerního sledování tragédií. Znamená něco mnohem hlubšího: víru, že lidská bolest, nemoc, vina, selhání, osamělost ani smrt nejsou mimo Boží dosah. Kříž v katolické tradici není oslava bolesti, ale místo, kde se bolest přestává tvářit jako konečná instance světa. Katolictví netvrdí, že utrpení je krásné, ani že ho má člověk vyhledávat. Tvrdí, že ani v utrpení není člověk Bohem opuštěn. A to je rozdíl zásadní. Kříž bez vzkříšení by byl jen tragédie. Vzkříšení bez kříže by zase bylo jen útěšné heslo z reklamního letáku. Evangelium drží obojí pohromadě, protože lidský život také není jen světlo bez stínu.

Největší problém přichází v pasáži o islámu. Autor představuje koránského Ježíše jako jakési očištění perspektivy a návrat k původnímu pojetí. Jenže to není historický závěr. To je autorova interpretace. Islám vzniká v sedmém století, tedy s odstupem několika staletí od Ježíše. Koránský Ježíš je důležitý pro pochopení islámu i pozdně antických náboženských debat, ale nelze ho jednoduše vydávat za původnějšího Ježíše než Ježíše evangelií a nejstarších křesťanských textů. Zvlášť když Korán popírá ukřižování, které patří k nejpevnějším bodům historického rámce Ježíšova života, a proto jej nelze jen tak odsunout stranou ve prospěch náboženské interpretace vznikající až v sedmém století (Encyclopaedia Britannica, Jesus). Jiný obraz Ježíše tedy není automaticky obraz původnější. Někdy je prostě jen mladší, jinak teologicky zpracovaný a zasazený do jiné náboženské logiky.

Také autorova formulace, že Ježíš je v islámu „svobodný od jha a povinnosti zemřít za lidstvo“, zní elegantně, ale z křesťanského hlediska obrací smysl věci naruby. Kristova smrt není v křesťanství trapná povinnost, které se pravý Ježíš měl raději vyhnout. Je to centrum velikonočního tajemství. Není to porážka, kterou teologové dodatečně vysvětlili, ale událost, v níž křesťanská víra rozpoznává Boží lásku jdoucí až do krajnosti. Islám tuto interpretaci nepřijímá. To je legitimní rozdíl mezi náboženstvími. Nelze ho ale prezentovat jako historické očištění křesťanské tradice.

Stejnou chybu autor opakuje u nekanonických výroků a syrských textů. Aphrahat Perský je zajímavý svědek syrského křesťanství, ale jeho obraz Krista jako přítele věřících není důkazem alternativního Ježíše proti církvi. Je to pastorační a duchovní akcent uvnitř křesťanské tradice. Kristus jako přítel nevylučuje Krista jako Pána. Evangelium podle Jana samo obsahuje Ježíšovu větu „Nazval jsem vás přáteli“ (Jan 15,15). Aphrahat tedy nedostává Ježíše z nebe na zem proti církvi. Spíše rozvíjí jeden důraz, který je v křesťanství doma už dávno.

Doplněk k Lukášovi 6,4 o člověku pracujícím v sobotu je zajímavý textový variant. Jenže autor z něj vyvozuje, že zde je kladen důraz na lidské vědomí, s nímž kanonická evangelia primárně nepracují. To je jednoduše neudržitelné. Stačí otevřít horské kázání. Ježíš tam neřeší pouze vnější čin, ale srdce, úmysl, hněv, žádostivost, pravdivost, smíření a vnitřní odpovědnost člověka (Mt 5–7). Evangelia jsou plná výzev k bdělosti, obrácení, rozlišování a proměně srdce. Říct, že s vědomím člověka nepracují, znamená číst evangelia tak, jako se čte návod k pračce při výpadku elektřiny: očima po řádcích, ale bez světla.

Ještě problematičtější je práce s Petrovým evangeliem. Autor tvrdí, že některá gnostická evangelia se snaží zahladit stopy po božském selhání a že Petrovo evangelium stojí v opozici proti evangeliím, která sdělují, že Krista Bůh v posledním momentu opustil. Jenže výkřik „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ v kanonických evangeliích není zpráva o božském selhání, ale citace počátku žalmu 22, který začíná bolestí a končí důvěrou v Boží zásah (Žl 22, Mt 27,46, Mk 15,34). Křesťanská tradice tento výkřik nečetla jako důkaz, že se Bohu situace vymkla z rukou, ale jako vstup Krista do nejhlubší lidské opuštěnosti. Petrovo evangelium může ukazovat jinou teologickou tendenci, ale dělat z něj nápravu údajného „božského selhání“ je spíše autorova konstrukce než pevný historický závěr.

Liber Graduum, tedy Kniha stupňů, je opravdu významný text syrské askeze. Jenže je to anonymní syrský spis ze čtvrtého nebo počátku pátého století, složený ze třiceti rozprav o duchovním životě a rozlišující například „dokonalé“ a „spravedlivé“ uvnitř komunity (Robert A. Kitchen, The Book of Steps: The Syriac Liber Graduum). Je to nádherný a náročný svědek syrské spirituality, ale není to tajná nahrávka Ježíše z Galileje. Když v něm najdeme radikální asketické výroky, vypovídají především o duchovním ideálu konkrétní syrské komunity. Nelze z nich jednoduše udělat důkaz, že historický Ježíš byl „radikálnější“ než evangelia. Tím by se z pozdějšího asketického textu stal metr na starší prameny, což je metodicky velmi problematické.

Na konci autor říká, že k věrohodnému obrazu Ježíše se lze přiblížit pomocí vnitřního citu a správně nastaveného duchovního kompasu. Tady se celý text vlastně prozradí. Začíná jako historické pátrání, ale končí jako výběr podle vnitřního dojmu. Jenže historický Ježíš se nehledá podle nálady, sympatie nebo duchovní teploty čtenáře. K tomu jsou potřeba prameny, kontext, jazyk, kritická metoda a ochota připustit, že naše oblíbené teze nemusejí obstát. A Kristus víry se zase nehledá jen citem, ale také ve svědectví církve, liturgii, Písmu, modlitbě a tradici. Vnitřní cit je důležitý, ale sám o sobě je nebezpečný rádce. Člověk si podle něj může najít Boha, ale také vlastní ego v náboženském kostýmu.

Závěrečná věta, že „krása je v očích hledícího“, zní hezky, ale u Ježíše je zrádná. Pokud je pravda o Ježíši jen v očích hledícího, pak už nehledáme Ježíše. Hledáme zrcadlo. Jeden v něm uvidí revolucionáře, druhý asketu, třetí proroka, čtvrtý filozofa, pátý duchovního terapeuta a šestý argument proti církvi. Jenže historická pravda nemůže být jen estetický dojem. A víra nemůže být jen soukromý výběr toho, co se mi líbí. To by nebylo křesťanství, ale duchovní samoobsluha s košíkem na kolečkách.

Největší slabina článku tedy není v tom, že pokládá otázky. Otázky jsou potřebné. Víra, která se bojí otázek, připomíná chalupu, do které nesmí přijít revizor, protože by zjistil, že elektřina vede přes kropenku. Slabina je v tom, že autor často bere skutečná historická témata a skládá z nich příběh, který zní přitažlivěji než pravdivě. Pluralita raného křesťanství je reálná. Vývoj christologie je reálný. Nekanonické texty existují. Rozdíly mezi Východem a Západem existují. Islám má svůj obraz Ježíše. Jenže z těchto pravdivých prvků se dá sestavit velmi nepravdivý celek, pokud se nedodrží pořadí, kontext a míra.

A tady je třeba říct věc naplno. Není vzdělanost jako vzdělanost. Nestačí vysypat názvy herezí, zmínit gnostiky, syrské texty, Korán, řecké výrazy a několik odborných zdrojů. To může působit učeně. Skutečná vzdělanost se pozná podle schopnosti rozlišovat. Co je pramen a co interpretace. Co je starší a co mladší. Co je historický závěr a co osobní domněnka. Co je teologický rozdíl a co jen efektní kontrast. V tom autor často selhává. Ne proto, že by neuměl skládat věty, ale proto, že věta občas běží rychleji než ověření faktů.

Ježíš se jistě vymykal. V tom má autor pravdu. Jenže nevymykal se proto, aby si ho každá doba mohla přemalovat podle sebe. Nevymykal se farizeům proto, aby se stal maskotem moderní nechuti k instituci. Nevymykal se Římu proto, aby se stal politickým plakátem. Nevymykal se ani učedníkům, aby z něj pozdější čtenář udělal bezpečného duchovního poradce bez kříže, bez hříchu, bez soudu a bez nároku na život.

Evangelijní Ježíš je nepohodlný všem. Nábožensky sebejistým, protože rozbíjí jejich pýchu. Morálně lehkovážným, protože bere hřích vážně. Mocným, protože se nebojí pravdy. Slabým, protože jim nedovolí uvěřit, že už nemají cenu. Hříšníkům, protože jim odpouští, ale zároveň je zve k proměně. Teologům, protože se nevejde do schémat. Skeptikům, protože se nedá jednoduše smést jako pozdní mýtus. A věřícím, protože jim nedovolí udělat si z víry pohodlnou sedačku.

Možná tedy nejde o to, zda máme hledat „Ježíše teologů“ nebo „pravého Ježíše“. Možná jde o to, zda jsme ochotni přijmout Ježíše, který není naším výrobkem. Ježíše, kterého nelze snadno použít proti církvi, proti víře, proti dějinám ani proti vlastnímu svědomí. Ježíše, který není rtutí proto, že by byl beztvarý, ale proto, že nám uniká vždycky ve chvíli, kdy si myslíme, že jsme ho konečně zavřeli do lahvičky.

Pravý Ježíš se nehledá tím, že odhodíme všechno, co nám předala tradice, a nahradíme to vlastním pocitem. Hledá se poctivěji. V nejstarších svědectvích, v dějinách, v modlitbě, v kritickém rozumu, v církevní paměti a v pokoře. Bez pokory se totiž snadno stane, že místo Ježíše z Nazareta najdeme jen svůj vlastní odraz. A ten sice mluví naším jazykem, ale většinou nám neřekne nic, co by nás opravdu zachránilo.

Bible, ekumenický překlad: Lk 1,1–4; 1 Kor 15,3–8; Mt 5–7; Jan 15,15; Žl 22; Mt 27,46; Mk 15,34

Encyclopaedia Britannica – New Testament literature

Encyclopaedia Britannica – Late 2nd century canons

Encyclopaedia Britannica – Jesus

Larry W. Hurtado, Lord Jesus Christ: Devotion to Jesus in Earliest Christianity, Eerdmans, 2003.

Robert A. Kitchen, Martien F. G. Parmentier, The Book of Steps: The Syriac Liber Graduum, Cistercian Publications, 2004.