Článek
Když člověk otevře internet a spatří pastora sedícího věřícímu na obličeji, automaticky čeká, že jde o reklamu na deodorant, nějaký extrémní experiment nebo o zakázanou epizodu Monty Python. Jenže nikoli. Pastor Christ Penelope z jihoafrického Limpopa si v roce 2021 skutečně sedal lidem na nosní dírky a předváděl rituál, který nazýval duchovní léčbou. Nikdo u toho nevolal hygienu, snad jen fotograf, který všechno vyfotil a jehož víra v lidstvo se při tom okamžitě propadla do míst, kam by ani on nesedl. A internet to tehdy miloval. A dnes to miluje znovu, protože staré absurdno vypadá vždy jako nová senzace. To je zákon digitální archeologie.
Když se čas zastaví, ale zápach ne
Sociální sítě fungují jako muzeum bizarností, kde exponáty pravidelně vycházejí ven na procházku. Stačí stará fotka, někdo ji vyhrabe, přidá několik šokovaných emotikonů a algoritmus ji pošle dál, jako by šlo o objev desetiletí. Nikdo neřeší rok 2021, nikdo neklade otázky, nikdo se neptá proč. Internet se zhluboka nadechne, což je v tomto případě poněkud odvážné, a lavina komentářů je na světě.
Přitom jde o případ, který už tehdy vypadal tak nepravděpodobně, že byste ho bez důkazů nepřijali ani v hospodě u pátého piva. Jenže díky fotografiím, výpovědím a zcela nepokrytým teologickým experimentům se ten příběh stal reálným. A teď se vrací, protože internet miluje dvě věci. Zapomenout, a pak být šokován tím, co už jednou zapomněl.
Když víra dostane zásah z velmi osobního směru
Penelope tehdy prohlašoval, že věřící upadají do hlubokého spánku, podobného tomu, v jakém se ocitl Adam při stvoření Evy. Otázku, proč by k tomu měla být potřeba zadní část těla duchovního, však neřešil. Prý je důležité, aby plyn pronikl přímo k nosní dírce, jinak se léčebný účinek vytratí. To by možná zaujalo vědce, kdyby ovšem nešlo o zcela mylnou aplikaci fyziky, chemie, anatomie i zdravého rozumu.
A co je nejpodivnější, někteří věřící tehdy tvrdili, že se opravdu cítí lépe. Je těžké říct, zda šlo o efekt víry, úlevu po hlubokém výdechu nebo o prosté štěstí, že už to mají za sebou. Každopádně se ukázalo, že lidská důvěra nemá dno, pouze několik pater, která vedou směrem dolů.
Celý příběh se nakonec stává groteskním zrcadlem moderní společnosti. Lidé touží po zázracích, a když se před nimi objeví někdo s dost sebevědomým výrazem, aby pronesl patřičně vznešenou větu, občas zapomenou, že víra nemá nic společného s tělesnou aerodynamikou. Internet pak jen přidá svůj díl. Vezme starý případ, opráší ho jako vykopávku ze sarkastického pravěku a pošle ho znovu do světa, aby se všichni pobavili a zároveň zhrozili nad tím, co všechno je možné.
A pokud by někdo chtěl v tom příběhu najít hluboké poselství, nechť si zapamatuje jediné. Jsou věci, které nevoní. A přesto se šíří rychleji než pravda. A internet je ochotně roznáší dál, protože žijeme v době, kdy i ta nejnechtěnější ozvěna má větší sílu než tichý hlas zdravého rozumu.
A možná právě proto by měl svět občas otevřít okno. Pro jistotu.
