Článek
Být nemocný je nepříjemné, být nemocný úředně už někdy vyžaduje téměř zvláštní kvalifikaci. Člověk může mít za sebou roky léčby, několik specialistů a doma šanon zpráv, který by při neopatrné manipulaci mohl způsobit další pracovní neschopnost, přesto se při žádosti o invalidní důchod nebo příspěvek na péči někdy ocitne v podivné roli. Nestačí nemoc mít, je třeba ji také dostatečně přesvědčivě doložit systému, který má pochopitelně pravidla, tabulky a posudky, protože bez nich by mohl rovnou rozhodovat podle horoskopu.
Kdo podobným řízením prošel nebo při něm někomu pomáhal, zná i obavu, která zní skoro absurdně: aby nemocný při kontrole náhodou nevypadal příliš zdravě. Ještě by si sám otevřel dveře, slušně pozdravil a celé měsíce zdravotních komplikací by mohly utrpět vážnou administrativní újmu. Skutečná nemoc má totiž nepříjemnou vlastnost, že se nechová podle úředních hodin. Jeden den nemocný něco zvládne a druhý den totéž nedokáže, někdy se zasměje, jindy nevstane z postele, přičemž taková neukázněnost se do kolonky zapisuje obtížně.
V Opavě teď policie popsala případ postavený téměř na opačném principu. Dva bratři ve věku 37 a 35 let měli dlouhá léta předstírat závažné mentální postižení s vydatnou pomocí dalších členů rodiny, přičemž starší měl podle kriminalistů takto fungovat od roku 2007 a mladší od roku 2010. Na invalidních důchodech, příspěvcích na péči a mobilitu a na dalších dávkách měla podle policie vzniknout škoda kolem 11,5 milionu korun.
Za devatenáct let dítě vyroste a několik vlád se stihne navzájem obvinit z toho, co zdědily po těch předchozích. Jedna rodinná inscenace měla podle policie běžet skoro dvě desetiletí a divákem nebyla ochotnická porota, ale stát.
Všichni dotčení jsou samozřejmě obvinění, nikoli odsouzení, a o jejich vině rozhodne soud. Presumpce neviny platí i u případu, který by televizní dramaturg možná vrátil scenáristovi s poznámkou, že devatenáct let už je trochu moc a divák tomu nebude věřit. Když však člověk narazí na větu Bratři z Opavy hráli skoro 20 let mentálně postižené, stát obrali o miliony, nejde o titulek satirického webu, ale o shrnutí kauzy, kterou nyní řeší policie.
Každé oko do jiného šanonu
Podle kriminalistů měli muži před lékaři a úředníky nekomunikovat, působit dojmem lidí s těžkým postižením a při některých kontrolách využívat i tvrdý spánek, zatímco rodina měla jejich stav potvrzovat. U staršího z bratrů se mělo uvádět, že nezvládá běžnou komunikaci, samostatnou cestu na toaletu a může být agresivní, což mělo komplikovat některá vyšetření. Kdo by znal pouze tento portrét, čekal by člověka odkázaného při běžném životě na rozsáhlou pomoc druhých.
Jenže mimo úřední spis měl podle policie existovat docela jiný život. Bratři se měli bez doprovodu pohybovat po Opavě, chodit do obchodních center, běžně komunikovat, uzavírat smlouvy s mobilními operátory a sjednávat půjčky u nebankovních společností. Sjednání nebankovní půjčky samozřejmě není samo o sobě dokladem mimořádného úsudku ani u zbytku populace, přesto jde o poměrně nápadný rozdíl proti obrazu člověka, který se bez pomoci téměř neobejde.
Mladšího z bratrů navíc řešila přestupková komise kvůli hrubému jednání a urážkám během cesty vlakem. Slovní napadání spolucestujících samozřejmě není diagnostická metoda a nerad bych české posudkové lékařství obohatil o zkušební jízdu rychlíkem, jistou schopnost samostatného pohybu a komunikace to však obvykle předpokládá. Obě verze téhož života se v tu chvíli začínají rozcházet poněkud hlasitěji.
Pokud soud policejní verzi potvrdí, nebyli by to žádní roztomilí koumáci, kteří jen šikovně přelstili anonymní mašinu. Byla by to obyčejná vyčůranost dotažená do mimořádně vytrvalého rodinného projektu, protože stát není bezedná kasička, z níž je skoro občanskou ctností něco vytáhnout dřív než soused. Peníze na sociální pomoc pocházejí od lidí a mají sloužit těm, kterým nemoc, postižení nebo ztráta soběstačnosti převrátily život.
Stejně pohodlné by ale bylo hodit všechno na několik mimořádně drzých lidí a státní aparát ponechat v roli bezelstné oběti. Jednou může naletět každý, několikrát také, ale když určitý stav přetrvává od roku 2007, je docela legitimní ptát se, jak účinně systém umí porovnat člověka ve spise s tím, jak tentýž člověk funguje za dveřmi úřadu.
Kontroly podle dostupných informací probíhaly, takže není přesné tvrdit, že stát celou dobu spal. Horší je představa, že oči otevřené měl, jen každé koukalo do jiného šanonu. Z dosavadního popisu samozřejmě nevíme, která instituce měla které informace, co směla nebo mohla sdílet ani kde případně došlo k pochybení, přesto se nabízí nepříjemná otázka, zda se jednotlivé úřední verze jednoho života dokážou včas potkat.
Jedna instituce řeší zdravotní stav, jiná vyplácí peníze, další přestupek a někde úplně jinde vznikají smlouvy či půjčky. Český stát někdy působí dojmem, že dokáže dohledat pár korun za dávno zapomenutý komunální odpad, ale informace o občanovi umí rozdělit mezi jednotlivé instituce tak důkladně, že připomínají příbuzné po nepovedeném dědickém řízení. Každý něco má, každý něco ví a společný stůl jako by pořád stál v jiné budově. V takovém systému se pak papírový člověk může od toho skutečného na léta odstěhovat.
Účet nakonec přijde nemocným
Největší škoda podobných případů se stejně nevejde do policejní tabulky. Po každé takové zprávě se probudí lidová posudková služba, která nepotřebuje specialistu, zdravotní dokumentaci ani vyšetření, protože jí stačí fotografie na sociální síti a pevné přesvědčení, že člověku vidí nejen do zad, ale rovnou i do diagnózy.
Invalidní důchodce na výletě? Podezřelé. Člověk s depresí se zasmál? Uzdraven. Nemocná záda unesla dvě tašky z obchodu? Medicína opět zvítězila. Internetová posudková komise pracuje nepřetržitě a na rozdíl od té skutečné nepotřebuje ani dokumentaci.
Jenže člověk s chronickou nemocí může mít lepší den, onkologický pacient může odjet k moři a člověk s psychickým onemocněním nemusí chodit ulicí se svou diagnózou napsanou na čele. Nemoc nemá povinnost poskytovat veřejnosti nepřetržité divadelní představení, takže nemocný by neměl být nucen hrát svou nemoc přesvědčivěji jen proto, že ji někdo jiný možná dokázal dlouhé roky hrát falešně.
Peníze jsou totiž jen první položka na účtu. Po prokázaném podvodu zůstává ještě podezření, které se ochotně přilepí na lidi, kteří nic nepředstírají, a ten, kdo opravdu potřebuje příspěvek na péči nebo invalidní důchod, pak znovu vysvětluje, dokládá a dokazováním své nemoci spotřebovává energii, kterou by raději použil na něco překvapivého, třeba na život.
Byla by proto chyba reagovat na podobnou kauzu tradičním způsobem a přidat všem další formulář a každému nemocnému pro jistotu ještě jednu kontrolu. Když podvodník objeví díru v systému, stát má občas sklon zazdít celé patro, přičemž podvodník si najde okno a poctivý člověk zůstane stát před novou zdí s pořadovým číslem v ruce.
Pokud soud obvinění potvrdí, zůstane po opavském případu nepříjemný paradox. Jeden muž měl téměř devatenáct let a druhý od roku 2010 přesvědčovat systém o míře zdravotního omezení a nesoběstačnosti, která podle policie neodpovídala jejich běžnému fungování, zatímco mnozí nemocní lidé musí tentýž systém přesvědčovat, že jejich vlastní omezení jsou opravdu dost vážná, aby je vzal na vědomí. Sociální systém nemá být ani bankomatem pro vyčůrané, ani překážkovou dráhou pro nemocné. Když podvodník projde a nemocný zůstane stát před přepážkou, systém nepoznal rozdíl, kvůli kterému existuje.
