Šípková Růženka, jak ji neznáme: největším hrdinou nebyl princ

Ve stručnosti: Šípkovou Růženku většina z nás zná jako princeznu, nad níž po narození visí kletba. Uražená sudička předpoví, že se dívka píchne o vřeteno a zemře, jiná však trest zmírní na stoletý spánek. Král nechá vřetena zakázat, osud ovšem královská nařízení příliš nerespektuje. Princezna jednoho dne objeví stařenu s kolovrátkem, píchne se do prstu a usne. Spolu s ní usne celý zámek, kolem vyroste neproniknutelné trní a po sto letech přijde princ, jehož polibek ji, alespoň v dnes nejznámější podobě příběhu, probudí. Následuje svatba, šťastný konec a patrně také náročná inventura zámecké spíže.

Tak jsme si pohádku uložili do paměti. Její dnešní podoba je však výsledkem několika staletí vyprávění a přepisování, během nichž ustupovaly motivy příliš kruté, tělesné nebo jednoduše nevhodné pro dětské čtení. Nešlo přitom o jednu přímou cestu od hrůzy k romantice, protože jednotlivé verze vznikaly v různých prostředích a měnily příběh po svém.

Ještě starší písemnou paralelu nabízí středověký román Perceforest, jehož počátky sahají do čtrnáctého století. V příběhu Troylova a spící Zellandiny se už objevuje len, hluboký spánek, početí dítěte i probuzení ve chvíli, kdy dítě vysaje matce z prstu třísku. Jde o jednu z nejstarších známých literárních podob příběhu o spící krásce.

Mnohem bližší pozdější pohádkové tradici je však příběh Slunce, Měsíc a Talia neapolského autora Giambattisty Basileho. Vyšel posmrtně v letech 1634 až 1636 ve sbírce Lo cunto de li cunti, později známé jako Pentameron. Dnešní Šípkové Růžence se podobá asi jako rodinná fotografie policejnímu spisu. Některé osoby poznáte, ale atmosféra je úplně jiná.

Hrdinka se nejmenuje Růženka, ale Talia, a nikdo ji neprokleje během slavnostních křtin. Jejímu otci astrologové předpovědí, že dívku ohrozí len, a proto zakáže, aby se v jeho domě objevilo cokoli podobného. Člověk rád věří, že neštěstí lze zakázat, zabavit u vchodu nebo alespoň odnést někam, kde nebude tolik vidět.

Jednoho dne však Talia spatří starou ženu, která přede. Nikdy nic podobného neviděla, a tak ji požádá, aby jí práci ukázala. Vezme len do ruky, drobná tříska se jí zabodne pod nehet a dívka se zhroutí. Žádný ohnivý blesk ani dramatické zaklínadlo, pouze nepatrný kousek lnu na místě, kam by si člověk běžně ani neposvítil.

Její otec ji nedokáže pohřbít. Nechá ji proto odnést do opuštěného venkovského sídla a posadit na sametový trůn pod brokátový baldachýn. Potom dům zamkne a opustí. Neusne s ní celý dvůr, kuchaři nezůstanou stát nad hrnci a stráže nezkamení u brány. Talia zůstane sama, protože některé bolesti člověk raději zamkne, než aby se k nim musel vracet.

Po čase k domu zabloudí cizí král při lovu, protože mu dovnitř uletí sokol. Nepřivede ho tedy láska, proroctví ani mapa k zakleté princezně, ale zatoulaný dravec. Král si nechá přinést žebřík, vleze oknem dovnitř, prochází prázdnými místnostmi a nakonec najde bezvládnou Talii.

Volá na ni, ale ona nereaguje. Basile následující čin zakrývá eufemismem o „prvních plodech lásky“ a morálně jej téměř nekomentuje. Dnešním jazykem řečeno král odnese bezvědomou Talii na postel a sexuálně ji zneužije. Poté se vrátí do svého království a pokračuje ve svém životě, jako by se nic nestalo.

Po devíti měsících Talia stále ve spánku porodí dvojčata, chlapce a dívku, kteří dostanou jména Slunce a Měsíc. Podle vyprávění o ně pečují víly a přikládají je k matčiným prsům. Jedno z dětí při hledání potravy začne sát její prst, vytáhne zpod nehtu lněnou třísku a Talia otevře oči.

Neprobudí ji princ, polibek ani velké gesto lásky. Probudí ji hladové dítě, které vůbec netuší, že právě provedlo jeden z nejpodivnějších léčebných zákroků v dějinách evropské literatury.

Talia se probere v opuštěném domě a vedle sebe nalezne dvě děti. Neví, co se jí stalo, odkud se vzaly ani proč jí jsou najednou dražší než vlastní život. Neprobouzí se do splněného snu, ale do života, který začal bez jejího souhlasu, vysvětlení a přípravy. Přesto v něm musí začít dýchat, pečovat o děti a hledat způsob, jak pokračovat.

Král si po čase na Talii vzpomene a vrátí se. Najde ji probuzenou, spatří děti a vysvětlí jí, kdo je a co se stalo. Basile jejich další vztah líčí jako šťastné spojení, což dnešní čtenář přijímá přibližně stejně snadno jako oznámení, že po požáru následovala příjemná rodinná oslava.

Král navíc není svobodný. Má manželku, která si začne všímat, že ve spánku vyslovuje jména Talie, Slunce a Měsíce. Prostřednictvím jeho sekretáře zjistí pravdu a žárlivost promění v plán, proti němuž působí běžná manželská hádka jako poklidný večer u čaje.

Královna nechá děti přivést do paláce a přikáže kuchaři, aby je zabil, připravil z jejich masa několik jídel a naservíroval je jejich vlastnímu otci. Nestačí jí potomky sokyně odstranit. Chce, aby král svou lásku nevědomky snědl a její pomstu přijal přímo do vlastního těla. Nenávist bývá nejvynalézavější ve chvíli, kdy získá rozpočet, personál a dobře vybavenou kuchyni.

Nejdůležitější postavou příběhu se v této chvíli nestane král, kouzelník ani rytíř, ale kuchař. Nemá meč, korunu ani zvláštní schopnosti, zato má něco, čeho bývá na královských dvorech překvapivě málo: svědomí.

Děti nezabije. Odnese je ke své ženě, ukryje je a místo nich připraví maso z jehňat. Nevede revoluci a nesvrhne královnu. Pouze pochopí, že existují rozkazy, jejichž splnění by člověka nezbavilo odpovědnosti, ale lidskosti.

Král pak pokrmy s chutí jí, zatímco mu jeho žena naznačuje, že právě dostal to, co je jeho. Netuší, že děti přežily, a tak si svou pomstu vychutnává alespoň v představě. Nechce pouze zabít. Chce přimět druhého člověka, aby se nevědomky podílel na zničení toho, co miluje.

Královna se nakonec pokusí zbavit také Talie. Nechá pro ni připravit hranici, její plán se však v poslední chvíli prozradí. Kuchař přizná, že děti zachránil, a následuje spravedlnost typická pro staré pohádky, tedy rychlá, krvavá a bez odvolacího řízení.

Královna i její pomocník skončí v ohni, děti se vrátí k matce a kuchař dostane štědrou odměnu i nové postavení dvorního komořího. Pohádka tak alespoň na okamžik připustí, že člověk může být povýšen právě proto, že odmítl poslouchat.

Jediný, kdo z příběhu vyjde až podezřele dobře, je král. Muž, který zneužil bezbrannou ženu, podvedl manželku a uvedl celý řetězec hrůz do pohybu, zůstane nakonec vítězem. Basile jeho čin výslovně neodsoudí a pohádku uzavírá příslovím, podle něhož ten, komu přeje štěstí, nalezne štěstí i ve spánku.

Staré pohádky tedy nebyly pouze krvavější než ty dnešní. Někdy měly také podivuhodně pružnou morálku, zvlášť když provinilec seděl na trůnu.

Charles Perrault zpracoval příběh roku 1697 a výrazně jej proměnil. Právě u něj se vyprávění začíná podobat Šípkové Růžence, kterou většina z nás zná: královský pár dlouho touží po dítěti, narodí se princezna, na slavnost jsou pozvány víly, jedna stará víla je opomenuta, urazí se a předpoví dívce smrt po píchnutí vřetenem. Jiná víla však kletbu zmírní na stoletý spánek. Z Talie se tak stala spící kráska v lese, objevily se slavnostní křtiny, uražená stařena, zmírněná kletba a zámek ponořený do dlouhého spánku.

Ani Perraultova princezna se však neprobudí polibkem. Princ si před ní pouze klekne a ve stejném okamžiku nadejde hodina, kdy má kouzlo skončit. Princezna otevře oči a pozdraví ho slovy, že přichází poněkud pozdě. Po stoletém čekání jde o poznámku mimořádně zdrženlivou.

Perrault odstranil nejtvrdší Basileho motivy. Zmizelo sexuální násilí i porod spící ženy, druhá polovina však zůstala natolik temná, že by dnešní rodiče při čtení začali nenápadně přeskakovat celé stránky. Princezna se po probuzení provdá za prince a narodí se jim děti Jitřenka a Den. Skutečné nebezpečí přichází až po svatbě, protože princova matka pochází z rodu obrů a má lidožravé sklony. Když její syn odjede do války, rozhodne se nechat připravit nejprve obě děti a nakonec také jejich matku.

U Perraulta rodinu nezachraňuje kuchař, nýbrž hofmistr neboli vrchní správce domácnosti. Funkce se změnila, princip zůstal. Člověk bez koruny odmítne vykonat zločinný rozkaz, ukryje matku s dětmi a jejich maso nahradí zvířecím. Když se princ vrátí, plán jeho matky se prozradí. Lidožravá královna pak sama skočí do nádoby plné hadů, zmijí, ropuch a jiné havěti, kterou nechala připravit pro svou snachu a vnoučata. Pohádka si tím dopřeje spravedlnost velmi starého střihu: kdo chystal jámu, skončí tentokrát v poněkud živější variantě.

Perrault navíc připojil veršované ponaučení. Láska prý může přijít později a čekání jí nemusí uškodit, vzápětí však autor sám připustí, že taková rada mladým lidem příliš nepomůže. Sto let je zkrátka dlouhá doba i pro člověka, který má trpělivost uvedenou mezi hlavními ctnostmi.

V grimmovské verzi už druhá polovina příběhu s dětmi, lidožravou příbuznou a odvážným členem služebnictva úplně chybí. Zůstala princezna, trnitý zámek, stoletý spánek, princ, probuzení celého dvora a svatba.

Úplně nevinná ovšem nebyla ani grimmovská verze. Před posledním princem se k Růžence pokoušeli dostat i další nápadníci, trní je však sevřelo tak pevně, že v něm zahynuli. Až ve chvíli, kdy se naplnilo sto let, se trny proměnily v květy a samy otevřely cestu. Romantickému polibku tak předcházelo několik podstatně méně šťastných pokusů.

Když princ dorazí k zámku, právě uplynulo předpovězených sto let. Růženka je tedy připravena se probudit, Grimmové však její otevření očí přímo spojují s princovým polibkem. Ten proto není jedinou příčinou jejího probuzení, ale stává se okamžikem, který je dovrší.

Pozdější převyprávění, ilustrace a filmové adaptace z tohoto okamžiku vytvořily ústřední vítězství romantické lásky. Princ už nepřichází pouze ve správnou chvíli, ale stává se zachráncem, jehož polibek poráží kletbu. Příběh se konečně vešel do dětského pokoje. Stačilo odstranit sexuální násilí, porod ve spánku, nevěru, plánovaný kanibalismus a několik poprav, tedy drobnosti, které by večerní čtení zbytečně protáhly.

Spolu s hrůzou však zmizelo také něco důležitého. Z příběhu se vytratil obyčejný člověk, který se postavil zlu ve chvíli, kdy mu moc nařídila, aby jí posloužil.

Největším překvapením staré Šípkové Růženky proto nakonec není ani způsob, jakým Talia usnula, kdo ji probudil nebo co chtěla královna podávat k večeři. Je jím skutečnost, že nejstatečnější člověk celého příběhu neměl korunu, kouzelné schopnosti ani bílého koně. Měl pouze zástěru, nůž a dost svědomí na to, aby poznal, že ne každý rozkaz se má vykonat.

A tak dnes Růženku probouzí princ. Stará verze přitom věděla něco mnohem důležitějšího: svět častěji zachrání svědomí v zástěře než muž na bílém koni.

Giambattista Basile: Sun, Moon, and Talia, překlad Richarda F. Burtona, upravený D. L. Ashlimanem.

Charles Perrault: The Sleeping Beauty in the Wood, překlad A. E. Johnsona; veršované ponaučení v překladu S. R. Littlewooda.

Jacob a Wilhelm Grimmové: Dornröschen, první vydání z roku 1812; Little Brier-Rose, překlad D. L. Ashlimana podle vydání z roku 1857.

Perceforest: příběh Troylova a Zellandiny, středověká literární paralela motivu spící krásky.