Sněhurka, jak ji neznáme: princ ji nikdy neprobudil polibkem

Některé pohádky nám dětství podalo tak naleštěné, že jsme si nevšimli, kolik závisti, násilí a železa z nich někdo cestou smetl pod koberec. Sněhurku si většinou pamatujeme jako příběh otráveného jablka, sedmi trpaslíků a prince, který všechno napraví jediným polibkem. Jenže u Grimmů žádný takový polibek není. Ještě důležitější však je, že Sněhurka vůbec není především pohádkou o princi. Je to pohádka o zrcadle.

Královna tomu zrcadlu pokládá otázku, která není prosbou o pravdu, ale žádostí o pravidelnou dávku obdivu: „Kdo je na světě nejkrásnější?“ Nepotřebuje poznat skutečnost. Potřebuje slyšet, že svět má pořád stejný střed a že tím středem je ona. Právě tím začíná příběh, který je dnešnímu člověku nepříjemně blízký. Jen místo kouzelného zrcadla máme přední kameru telefonu, místo královského sálu koupelnu s dobrým světlem a místo věty „ty jsi nejkrásnější“ čekáme na lajky, komentáře a algoritmus, který se tváří jako osud v teplákách.

Ve stručnosti: Dokud zrcadlo odpovídá, že nejkrásnější je královna, panuje v království klid, tedy alespoň takový klid, jaký může panovat tam, kde se sebevědomí měří podle odpovědi skleněné plochy. Jednoho dne však zrcadlo označí za krásnější Sněhurku a z obyčejné závisti se stane posedlost. Královna přikáže myslivci, aby dívku odvedl do lesa a zabil ji. Myslivec to však nedokáže a Sněhurka uteče k sedmi trpaslíkům. Zrcadlo královně prozradí, že stále žije, a ta se ji třikrát pokusí zabít. Nejprve jí stáhne šněrovací tkanici tak pevně, že nemůže dýchat, podruhé jí do vlasů zasune otrávený hřeben a potřetí jí nabídne otrávené jablko. Teprve po kousnutí do jablka zůstane Sněhurka ležet bez známek života.

Na Sněhurce je zvláštní, že zrcadlo vlastně není zlé. Nedělá nic jiného, než že říká pravdu. Problém není v jeho odpovědi, ale v člověku, který ji neunese. Královna se neptá, aby poznala skutečnost. Ptá se, aby si nechala potvrdit vlastní představu o sobě. Když se potvrzení nedostaví, nezačne pochybovat o své otázce. Začne nenávidět toho, kdo jí pokazil odpověď.

Grimmové tím zasáhli něco velmi přesného. Závist nezačíná vždycky tím, že druhému přejeme zlo. Často začíná mnohem nenápadněji, okamžikem, kdy nás začne bolet, že někdo jiný září. Královna by mohla být krásná dál, jenže Sněhurčina krása jí najednou připadá jako osobní útok. A to je věc, kterou známe i bez koruny, zrcadla a dramatického pláště. Cizí štěstí se dá prožívat jako provokace, když v sobě máme hlad, který žádná pochvala nenasytí.

Jeden z nejtemnějších detailů prvního Grimmova vydání z roku 1812 byl později změněn. Žárlivou ženou v něm není macecha, ale Sněhurčina vlastní matka. Nejde přitom jen o to, že přikáže myslivci, aby její dítě zabil. Jako důkaz požaduje jeho plíce a játra. Myslivec však dívku ušetří, zabije divočáka a královně přinese jeho orgány. Ta je nechá uvařit a sní je v přesvědčení, že pojídá části těla vlastní dcery. V pozdější Grimmově verzi biologická matka po porodu zemře a její místo zaujme zlá macecha.

Tato změna není jen drobnou úpravou rodinného stromu. Když je zlou ženou macecha, čtenář si snadněji řekne, že jde o pohádkovou záporačku, takovou tu osobu, která se narodila už s temným očním stínem a talentem kazit dětem život. Když je to matka, příběh bolí podstatně víc. Najednou totiž nejde o cizí ženu, ale o člověka, který měl být prvním bezpečným místem v životě dítěte. Dcera už není někdo, koho je třeba chránit, ale konkurence, kterou je nutné odstranit.

Pojídání domnělých orgánů posouvá královninu nenávist ještě dál. Nestačí jí Sněhurku nechat zabít. Potřebuje získat hmatatelný důkaz, že už skutečně neexistuje. Jako by člověk dokázal utišit závist teprve ve chvíli, kdy pohltí všechno, co mu připomínalo, že někdo jiný může být krásnější, mladší nebo obdivovanější.

Ne každé zrcadlo je příjemné, zvlášť když neukazuje obličej, ale propast v člověku.

V uhlazených verzích si většina lidí pamatuje hlavně jablko. Je ikonické, fotogenické a dá se krásně držet v ruce, zatímco člověk vypadá přiměřeně zlověstně. U Grimmů je však královna mnohem vytrvalejší. Neuspokojí se s jedním pokusem, protože závist má jednu nepříjemnou vlastnost. Když jí dáte prostor, začne být pracovitá.

Nejprve přijde v převleku a stáhne Sněhurce šněrovací tkanici tak pevně, že dívka nemůže dýchat a padne jako mrtvá. Trpaslíci šněrování přeříznou a zachrání ji. Podruhé se královna vrátí s otráveným hřebenem. Jakmile jej zasune Sněhurce do vlasů, dívka se zhroutí. Trpaslíci hřeben najdou, vytáhnou jej a Sněhurka znovu ožije. Teprve napotřetí královna uspěje s otráveným jablkem.

Právě tyto předměty jsou na příběhu znepokojivé. Šněrovací tkanice, hřeben a jablko nejsou náhodné rekvizity z krabice označené „pohádkové zlo“. První dvě věci patří ke kráse, úpravě těla a vnější dokonalosti. Třetí působí jako obyčejný dar, něco lákavého a nevinného. Královna tak nevraždí mečem ani jedem v poháru, ale věcmi, které slibují krásu, péči nebo potěšení.

To je na Sněhurce nepříjemně přesné. Zlo se málokdy hlásí sirénou. Často prostě zaklepe, usměje se a nabídne něco, co vypadá docela nevinně.

Právě tady se ukáže, jak moc jsme si příběh během let přikrášlili. To, co většina lidí považuje za nejromantičtější okamžik celé pohádky, Grimmové vůbec nenapsali. Sněhurku neprobudí princův polibek.

V pozdější Grimmově verzi se trpaslíci se Sněhurčinou domnělou smrtí nedokážou smířit. Tři dny sedí u jejího těla a pláčou. Protože stále vypadá živá a její tělo se nerozkládá, nechtějí ji uložit do černé země. Nechají pro ni zhotovit průhlednou skleněnou rakev, zlatými písmeny na ni napíší její jméno i to, že je královskou dcerou, postaví ji ven na horu a střídají se u ní na stráži. Nad Sněhurkou truchlí dokonce i zvířata. Nejprve sova, potom havran a nakonec holubice.

Princ přijde do lesa a u trpaslíků hledá nocleh. Teprve tam uvidí na hoře rakev se Sněhurkou a její krása ho zasáhne natolik, že trpaslíky prosí, aby mu ji dali. Skleněná rakev tedy není romantickou kulisou pro polibek, ale místem dlouhého smutku, od něhož se nikomu nechce odejít.

V prvním vydání z roku 1812 je scéna méně slavnostní, ale o to podivnější. Trpaslíci Sněhurku nepohřbí a nechají rakev ve své komnatě. Princ nepřichází jako zachránce s polibkem, ale jako host, který u trpaslíků požádá o přenocování. Teprve tam uvidí Sněhurku ve skleněné rakvi, osvětlenou sedmi světýlky, a její krása ho zasáhne natolik, že trpaslíky prosí, aby mu ji darovali. Nejde tedy o romantické probuzení v lese, ale o zvláštní pohádkovou scénu, v níž se smutek trpaslíků, princova fascinace a skleněná rakev potkají v jedné místnosti.

Ani samotné probuzení není ve všech Grimmových vydáních stejné. V prvním vydání nechá princ rakev odnést na svůj hrad. Nemůže bez pohledu na Sněhurku jíst ani žít a služebníci musejí rakev neustále přenášet. Jednoho z nich to nakonec rozčílí. Otevře rakev, zvedne Sněhurku a udeří ji do zad. Sousto otráveného jablka jí vyskočí z krku a dívka znovu ožije.

V pozdější Grimmově verzi je scéna mírnější. Princovi sluhové nesou rakev na ramenou, jeden z nich zakopne a otřes uvolní Sněhurce z krku kousek jablka. Dívka otevře oči a posadí se. Žádný polibek, žádná melodie a žádné probuzení silou pravé lásky. Jen kus jablka, skleněná rakev a náhoda, která má v pohádkách někdy rozhodující slovo.

Konec Sněhurky není jemným poučením o tom, že závist je ošklivá a člověk by měl raději pěstovat pokoj v duši, případně bylinkovou zahrádku. Grimmové jdou mnohem dál. Královna je pozvána na svatbu Sněhurky a prince. Když dorazí a pozná v mladé nevěstě dívku, kterou se tolikrát pokusila zabít, čekají na ni rozžhavené železné střevíce. Musí si je obout a tančit v nich tak dlouho, dokud nepadne mrtvá. Tento trest zůstává v prvním i pozdějším Grimmově vydání.

Je to krutý konec, ale ve světě starých pohádek není náhodný. Královna celý příběh tančila kolem vlastní krásy, svého obrazu a touhy zůstat první. Nakonec tančí doopravdy, jenže už ne na plese marnivosti, ale v botách, které pálí jako pravda, před níž celý život utíkala. Její trest je stejně tělesný, bolestivý a nekompromisní jako zločiny, kterých se dopustila.

Možná proto, že Sněhurka není o kráse tolik, jak se na první pohled zdá. Je o hodnotě, kterou člověk začne hledat na špatném místě. Královna se dívá do zrcadla tak dlouho, až přestane vidět lidi kolem sebe. Vidí už jen konkurenci. Dívka není dívkou, ale hrozbou. Mládí není darem, ale útokem. Krása druhého není radostí, ale rozsudkem.

Sněhurka nakonec není pohádkou o tom, že krásná dívka dostala prince. Je varováním, že závist umí proměnit i královský palác v malou temnou místnost, kde člověk zůstane sám se svým obrazem a začne se bát každé nové tváře. Královnina otázka nezůstala zavřená v pohádce. Jen změnila podobu. Dnes už ji nepokládáme kouzelnému zrcadlu, ale světu kolem sebe.

Možná totiž není nejdůležitější, kdo je ze všech nejkrásnější. Mnohem důležitější je, co se z nás stane ve chvíli, kdy odpověď nezní podle našich představ.

Jacob a Wilhelm Grimmovi: Malá Sněhurka, pozdější verze s macechou, třemi pokusy o vraždu, zakopnutím nosiče rakve a železnými střevíci.

Jacob a Wilhelm Grimmovi: Sneewittchen, vydání z roku 1812, v němž je pronásledovatelkou vlastní matka a Sněhurku probudí úder rozčileného sluhy.