Článek
Slavnostní průvody se nekonají, prezident státní vyznamenání neuděluje a občané nevycházejí do ulic, aby za zvuku fanfár skandovali IP adresy svých oblíbených routerů. Správce sítě totiž patří k povoláním, jejichž největším profesním úspěchem je, že nikdo netuší, že existují. Internet funguje, e-maily přicházejí, soubory se otevírají a tiskárna občas dokonce vytiskne dokument, což už je událost, kterou by katolická církev měla po důkladném šetření posoudit jako možný zázrak.
Dokud všechno běží, je správce sítě podezřelý člověk zavřený kdesi mezi kabely, blikajícími krabičkami a klimatizací nastavenou na teplotu vhodnou pro skladování mamutů. Sedí před několika monitory, pije tekutinu, která byla ráno kávou, a podle vedení zřejmě celé dny pouze mačká klávesy. Pak vypadne internet a z nepotřebného podivína se během tří sekund stává kombinace kardiochirurga, hasiče, exorcisty a poslední naděje západní civilizace.
Internet nejde. Celý
Běžný člověk při technickém problému zachová klid, důkladně zanalyzuje situaci a potom začne zběsile klikat na všechno, co vidí. Když to nepomůže, kliká rychleji, protože počítač zjevně nepochopil, že tentokrát je to opravdu naléhavé. Následuje restart monitoru, myši, kolegy od vedle a vlastní životní filozofie, teprve potom zazvoní telefon správce sítě.
„Nejde mi internet.“
Správce se zeptá, co přesně nejde, čímž uživatele zbytečně zdržuje, protože přece nejde internet. Celý internet, Google, Seznam, banky, NATO, světová ekonomika i videa koček, a všechno se zhroutilo právě na počítači paní Jarmily z účtárny.
„Co vám to píše?“
„Nějakou hlášku.“
„Jakou?“
„Nevím, odklikla jsem ji.“
Lékař má proti správci sítě obrovskou výhodu, protože když se pacienta zeptá, kde ho bolí, pacient obvykle neodpoví: „Někde, ale už jsem to zavřel.“ Správce musí diagnostikovat problém, jehož jediný svědek byl okamžitě odstraněn uživatelem, který teď požaduje přesnou diagnózu, nejlépe na dálku a před obědem. Když si vyžádá snímek obrazovky, obdrží rozmazanou fotografii monitoru s odleskem uživatelovy tváře, takže chybová hláška není čitelná, zato je dokonale patrné, že paní Jarmila potřebuje umýt brýle.
Já jsem na nic nesahal
Správci IT se často posmíváme, že se neustále ptají, zda jsme zařízení zkusili vypnout a znovu zapnout, jenže tuto otázku nepokládají z nedostatku fantazie. Pokládají ji proto, že lidstvo má pozoruhodný talent přehlédnout vytaženou zástrčku a místo ní půl dne rozvíjet teorii o hackerském útoku z Číny.
Po dvaceti minutách diagnostiky se obvykle ukáže, že počítač není zapojený v zásuvce, načež uživatel pronese: „Aha, někdo to asi vytáhl.“ Tento tajemný Někdo pracuje ve všech firmách světa, vypíná servery, přehazuje kabely, maže složky, mění hesla a lije kávu do klávesnic, přesto ho dosud nikdo osobně nespatřil. Je ještě výkonnější než umělá inteligence, protože zvládá způsobit katastrofu bez přihlášení, pracovní smlouvy i odpovědnosti.
Správce přitom ví, že za většinou technických pohrom nestojí elitní skupina hackerů v černých mikinách, nýbrž člověk, který tvrdí: „Já jsem na nic nesahal.“ Tato věta je v informačních technologiích přibližně stejně důvěryhodná jako „Dám si jen jednu“ na firemním večírku nebo „Musíme si promluvit“ v dlouhodobém vztahu. Během několika minut se ukáže, že uživatel pouze změnil nastavení sítě, nainstaloval tři programy, zakázal antivir a smazal složku, která mu připadala zbytečná. Na nic tedy nesahal, jen provedl digitální rekonstrukci motorovou pilou.
Heslo123! a jiné bezpečnostní strategie
Zvláštní kapitolou jsou hesla. Uživatel chce něco jednoduchého, systém požaduje šestnáct znaků, velké písmeno, malé písmeno, číslici, speciální znak, sumerský klínopis a stopu lidského zoufalství. Výsledkem je „Heslo123!“, na které je jeho autor náležitě hrdý, protože přechytračil systém, kybernetickou bezpečnost i celé dějiny matematiky.
Za tři dny heslo zapomene, správce mu je obnoví a uživatel se zeptá, zda by nemohl dostat něco jednoduššího, ideálně datum narození, jméno psa a číslo domu, aby případný hacker nemusel dlouho pracovat a mohl se večer věnovat rodině. Opatrnější lidé si heslo napíší na žlutý papírek a přilepí na monitor, protože zločinci sice umějí obcházet firewally a lámat šifry, avšak čtení malých barevných papírků zřejmě přesahuje jejich intelektuální možnosti.
Vrcholnou bezpečnostní metodou je dokument nazvaný „HESLA“, uložený na ploše a pro jistotu zvýrazněný červeně. Když správce zavede vícefaktorové ověřování, část zaměstnanců reaguje, jako by jim firma nařídila, aby se každé ráno přihlásili otiskem sítnice, vzorkem DNA a správnou odpovědí na otázku, proč tiskárna hlásí nedostatek papíru, když má papíru plný zásobník.
Když všechno funguje, za co vás platíme?
Život správce sítě má jednoduchou logiku. Když všechno funguje, vedení se ptá, za co ho vlastně platí, protože se nic neděje. Když něco nefunguje, ptá se, za co ho vlastně platí, protože nic nefunguje. Správce tedy nemůže zvítězit, neboť jeho ideálním pracovním výkonem je naprostá neviditelnost.
Servery běží, data proudí, zálohy se vytvářejí a nikdo mu nepoděkuje, protože děkovat za fungující internet je podobné jako děkovat gravitaci, že jsme ráno neodletěli do vesmíru. Pak síť na sedm minut vypadne a firma se promění v archeologické naleziště zaniklé civilizace. Lidé vycházejí z kanceláří, poprvé po letech spatří své kolegy a nejistě zkoušejí komunikaci bez aplikace.
Po třech minutách někdo navrhne poslat e-mail faxem, po pěti objeví zaměstnanci v počítači kalkulačku a po šesti kdosi vysloví myšlenku pracovat offline, za což je okamžitě umlčen jako nebezpečný radikál. Správce přijde, podívá se na zařízení, zasune kabel a síť opět funguje.
„Co tomu bylo?“
„Nic.“
To není neochota komunikovat, nýbrž milosrdenství. Kdyby řekl pravdu, musel by vysvětlit, že organizace s mnohamilionovým rozpočtem byla odříznuta od světa, protože někdo vytáhl router ze zásuvky, aby si mohl nabít telefon.
Poděkujme jim, dokud síť ještě běží
Správce sítě ví, kdo se pokoušel přihlásit ve tři ráno, kdo spotřeboval osm set gigabajtů dat a kdo vytvořil soubory „FINAL“, „FINAL2“, „FINAL_OPRAVDU“, „FINAL_POSLEDNI“ a „FINAL_POSLEDNI_SKUTECNE_UZ“. Ví, kdo používá koš jako archiv, kdo zavírá Excel vypnutím celého počítače a kdo si vytiskl e-mail, ručně na něj napsal odpověď, naskenoval ji a odeslal zpět jako přílohu.
Přesto nikoho neodsuzuje, protože po letech v IT už není schopen být překvapen. Viděl tiskárnu nastavenou jako mikrofon, prodlužovačku zapojenou samu do sebe i bezdrátovou myš bez baterií, které uživatel vyndal, aby se zbytečně nevybíjely. Po určité době už správce sítě nesoudí, pouze zálohuje.
Dnes bychom mu proto mohli alespoň poděkovat, neodkliknout chybovou hlášku dřív, než si ji přečteme, nepoužívat heslo „Heslo123!“ a při otázce, zda jsme něco změnili, nelhat, že ne. On to totiž ví. Vždycky to ví.
Mezi námi a naprostým digitálním chaosem často nestojí umělá inteligence, sofistikovaná infrastruktura ani miliardová korporace, nýbrž jeden unavený člověk se studenou kávou, kruhy pod očima a oprávněním, které nemá ani ředitel.
A stále ještě doufá, že jsme na nic nesahali.
