Článek
Devátý červenec se připomíná jako Mezinárodní či Světový den vězňů. Není to oficiální den OSN, nekonají se kvůli němu slavnostní průvody a obchodní řetězce zatím nepřišly s akcí „druhá cela zdarma“. Přesto je dobře, že takový den existuje, protože o vězních se nám velmi snadno mluví, dokud je nemusíme skutečně poznat.
Odsouzený člověk má totiž v očích veřejnosti jednu zvláštní výhodu: můžeme se vedle něj cítit mravně výborně. On kradl, my ne. On podváděl, my samozřejmě také ne, jen jsme občas některé skutečnosti vyložili trochu pružněji, protože život je složitý a formuláře ještě složitější. On lhal, zatímco my pouze dávkujeme pravdu podle okolností, citlivosti posluchače a aktuální potřeby. Člověk si zkrátka rád postaví svou morálku vedle někoho, kdo dopadl hůř, protože v takovém srovnání začíná téměř nenápadně zářit.
Rozsudek zní: vinen. Ale čeho všeho?
Někteří lidé ve vězení spáchali strašné věci. Není třeba je romantizovat, omlouvat ani z pachatele vyrábět oběť jen proto, že to zní soucitně. Zločin má své oběti a jejich bolest se nesmí ztratit pod hromadou líbivých slov o druhých šancích. Spravedlnost bez pravdy je sentimentální divadlo, ale pravda bez milosrdenství se zase velmi snadno promění v dobře oblečenou krutost.
Člověk může být právem odsouzen za svůj čin, otázkou však zůstává, zda tím přestává být člověkem. Máme totiž zvláštní sklon chápat trest odnětí svobody jako trest odnětí všeho: důstojnosti, budoucnosti, možnosti změny a někdy téměř i práva být dál považován za lidskou bytost. Soud stanoví tři roky, osm let nebo patnáct, ale veřejnost často tiše dopíše doživotí.
Až vyjdeš ven, budeme ti připomínat, kdo jsi byl. Když si budeš hledat práci, připomeneme ti to. Když budeš chtít začít znovu, připomeneme ti to. Když se ti nový začátek nepodaří, řekneme s uspokojením: „Vidíte? My jsme to věděli.“ Druhá šance pak někdy připomíná nabídku neplavci, aby přeplaval řeku, ovšem se závažím na noze, protože přece musí prokázat, že to se změnou myslí vážně.
Kristus měl zvláštní zálibu v nesprávných lidech
Křesťanství má v této věci jednu velmi nepohodlnou vlastnost. Ježíš neřekl: „Byl jsem nevinně ve vězení a navštívili jste mě.“ Řekl prostě: „Byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou“ (Mt 25,36). Je to věta, která člověku poněkud kazí pohodlnou teologii, protože by bylo mnohem snazší, kdyby Kristus řekl, že ho najdeme pouze mezi poctivými, čistými, sympatickými a dobře oblečenými lidmi s výpisem z rejstříku trestů bez záznamu.
Jenže Ježíš měl během svého pozemského života až znepokojivou zálibu v lidech, které slušná společnost neuměla zařadit do správné přihrádky. Jedl s hříšníky, nechal se dotýkat lidmi s pochybnou pověstí a nakonec umíral mezi dvěma zločinci. Dnes bychom mu možná poradili lepší práci s veřejným obrazem, pečlivější výběr společnosti a důraznější komunikaci hodnot. On však místo toho stále znovu připomínal, že lidská důstojnost není odměna za bezchybný život.
Církev proto nemůže mluvit o vězních jen jako o bezpečnostním problému. Musí v nich vidět lidi. Lidi, kteří mohou nést vinu, někdy těžkou a děsivou, aniž by tím přestali mít tvář, jméno, minulost a snad také budoucnost.
Milosrdenství neznamená tvrdit, že se nic nestalo, a už vůbec neznamená zapomenout na oběti. Znamená odmítnout představu, že člověk je navždy pouze tím nejhorším, co kdy udělal. To je rozdíl, který se někdy obtížně vysvětluje, protože lidská společnost má slabost pro jednoduché rozsudky a trvalé nálepky. Jednou zloděj, navždy zloděj. Jednou násilník, navždy násilník. Jednou jsi selhal, a tím je případ uzavřen. Bůh má naštěstí s uzavíráním lidských případů menší spěch než my.
Také na svobodě se dá odpykávat doživotí
Možná bychom při Světovém dni vězňů neměli přemýšlet jen o lidech za zdmi věznic. Stojí za to podívat se také na své vlastní cely. Někdo je zavřený ve vzteku dvacet let, jiný ve staré křivdě, kterou každé ráno pečlivě oprašuje, aby náhodou neztratila lesk. Jeden člověk sedí za mřížemi závisti, druhý pomsty a třetí si sám sobě udělil doživotí bez možnosti odpuštění. Jsou to samozřejmě jiná vězení než ta skutečná a nebylo by poctivé je zaměňovat, přesto mají společné alespoň jedno: člověk si někdy na svou celu zvykne natolik, že začne mít strach z otevřených dveří.
Světový den vězňů proto není oslavou zločinu ani pokusem zapomenout na oběti. Je připomínkou něčeho mnohem prostšího a zároveň mnohem náročnějšího: člověk může ztratit svobodu, ale neměl by ztratit lidskou důstojnost. Možná bychom proto měli být opatrní, když příliš rychle ukazujeme prstem na ty za mřížemi. Ne proto, že jsme stejní, ale proto, že hranice mezi člověkem, který selhal, a člověkem, který selhat může, nevede mezi námi a věznicí.
Vede každým lidským srdcem.
