Článek
Kdykoli se objeví nová návyková látka, politici vytáhnou starou zbraň. Zákaz. Je to pochopitelné. Zákaz se dobře vysvětluje, dobře se tiskne na billboardy a ještě lépe se vyjímá na tiskových konferencích. Má jen jednu nepříjemnou vlastnost. Sám o sobě ještě žádnou drogu neodstranil. Často ji jen přestěhoval tam, kde na ni stát nevidí.
Andrej Babiš teď otevřel debatu o kratomu, alkoholu a cigaretách. V Partii Terezie Tománkové nemluvil jen o kratomu, ale do stejné debaty vtáhl i alkohol, nikotin a vlastní zkušenost s kouřením krabičky denně. Tím položil otázku, která je mnohem větší než jeden sáček kratomu, jedna krabička cigaret nebo jedna lahev na večer. Má stát návykové látky řešit především plošnými zákazy, nebo je má umět cíleně, odstupňovaně a vymahatelně regulovat?
Než se někdo pohorší, že tím obhajuji drogy, řeknu to rovnou. Neobhajuji. Alkohol umí rozbít domov rychleji než dobrý úmysl v rukou špatného člověka. Cigarety zabíjejí pomalu, ale zato vytrvale. Kratom není lentilka pro studenty před písemkou. Tvrdé drogy nejsou „životní styl“, ale často past, ze které se člověk bez pomoci nedostane. O tom se nemusíme přít. Přít se můžeme o to, jak na tyto látky reagovat účinněji.
Když stát zakáže pekárny
Na drogách mě fascinuje jedna zvláštní věc. Stát jejich výrobu, dovoz a prodej vytlačí do ilegality a potom se tváří překvapeně, že obchod ovládají zločinci. Je to trochu podobné, jako kdyby stát zakázal pekárny a za měsíc objevil černý trh s rohlíky. Jistě, rohlík nikoho nepošle na detox, pokud ho tedy nejíte po kartonech a nezapíjíte sebelítostí. Příměr ale ukazuje jednoduchý mechanismus: když po něčem existuje poptávka a stát to vytlačí ze světla, nevznikne prázdno. Vznikne podnikatelská příležitost. A organizovaný zločin bývá podnikatel velmi pohotový.
Historie nám v tomhle směru dává nepříjemně praktickou lekci. Americká prohibice alkoholu platila v letech 1920 až 1933 a místo střízlivého ráje pomohla vytvořit rozsáhlý černý trh, pašeráky, tajné výčepy a posílení organizovaného zločinu. Portugalsko v roce 2001 dekriminalizovalo držení drog pro osobní potřebu a přesunulo důraz od trestání k veřejnému zdraví. Dostupné analýzy ukazují, že se nenaplnily obavy z dramatického nárůstu užívání. Zároveň došlo k poklesu některých nejhorších dopadů, například infekcí HIV mezi uživateli a v určitých obdobích také drogových úmrtí. Žádný zákon nikdy neodstranil lidskou slabost. Může ji ale přestat zbytečně zhoršovat. Tam, kde stát přestane křičet a začne řídit, bývá výsledek často rozumnější než tam, kde se pouze přitvrzuje.
Svět už za nás udělal několik experimentů. Nizozemsko dlouhodobě hledá rovnováhu mezi tolerancí a kontrolou u konopí, i když samo naráží na slabiny polovičatého systému. Švýcarsko ukázalo, že i u nejtěžších závislostí může někdy zachraňovat život spíš lékař než policista, protože heroinem asistovaná léčba není volný prodej, ale přísně řízený zdravotnický program. Kanada po legalizaci konopí ukazuje, že legální trh není ráj, ale stát díky němu alespoň vidí, měří, reguluje a může opravovat vlastní pravidla. Žádný z těchto modelů není bez problémů a žádný nelze mechanicky přenést do českého prostředí. Všechny ale připomínají jednu prostou věc. Když stát zavře oči, černý trh je nikdy nezavře.
Podobně u tabáku nefunguje jedno mávnutí kouzelným proutkem, ale mravenčí práce. Spotřební daně, výrazná varování na krabičkách, omezení reklamy, nekuřácké prostory, pomoc při odvykání a dlouhodobý monitoring. Právě takový balík doporučuje Světová zdravotnická organizace. Není to efektní řešení pro kamery, ale je to přesně ten typ nudné, trpělivé práce, která ve veřejném zdraví často funguje lépe než velká slova.
Regulace také zakazuje
Je fér říci i druhou stranu. Regulace má vlastní rizika. Legální trh se může změnit v průmysl, který potřebuje prodávat stále víc a hledá nové zákazníky. Tabákový i alkoholový byznys dobře ukázaly, že když necháte návykovou látku napospas marketingu, velmi rychle se najde někdo, kdo z lidské slabosti udělá životní styl, značku a barevný obal. Právě proto nemůže být řešením obyčejný komerční trh. Bez zákazu reklamy, omezení dostupnosti, kontroly síly výrobků, jasného značení a tvrdých sankcí by stát pouze vyměnil dealera za marketingové oddělení.
Regulace tedy není opakem zákazu. Dobrá regulace zákazy obsahuje. Zakazuje prodej dětem, reklamu mířenou na mladé, řízení pod vlivem, nelicencovanou distribuci i nebezpečné koncentrace a trestá každého, kdo pravidla obchází. Skutečný spor proto nezní „zákaz, nebo regulace“. Skutečný spor zní jinak: plošná prohibice, nebo cílená, odstupňovaná a vymahatelná regulace podle rizikovosti konkrétní látky?
To je zásadní rozdíl. U některých látek může dávat smysl licencovaný prodej dospělým. U jiných pouze dekriminalizace držení pro osobní potřebu a zdravotnická pomoc. U nejrizikovějších látek přísně řízený léčebný režim pro závislé a tvrdý postup proti distribuci. Regulace není jedna univerzální šablona, kterou stát připlácne na všechno jako mokrou úřední pečeť. U každé látky musí odpovídat míře rizika, způsobu užívání, dopadům na okolí a schopnosti státu pravidla skutečně vymáhat.
Černý trh se navíc neptá na věk. Dealer nemá důvod kontrolovat občanský průkaz. Licencovaný prodejce ano, pokud stát pravidla skutečně vymáhá. To je rozdíl mezi právním státem a černým trhem.
Zákaz odstraní účtenku
Regulovaný legální nebo zdravotnicky kontrolovaný systém není požehnáním závislosti. Je to způsob, jak dostat výrobu, složení a distribuci pod dohled a spojit je s odpovědností konkrétních lidí. To není anarchie. To je přesný opak anarchie.
U tvrdých drog musí být debata ještě přesnější. Nejde o to, aby se heroin nebo pervitin prodávaly vedle cigaret v trafice a paní u pokladny se ptala, zda k tomu zákazník nechce věrnostní kartičku. Jde o to, zda má stát u závislých lidí rozlišovat mezi nemocí, kterou je třeba léčit, a byznysem, který je třeba tvrdě trestat. Tam, kde stát trestá samotné uživatele za držení látky pro vlastní potřebu, sice může někoho potrestat, ale nijak tím neovlivní, co si koupil, od koho to koupil ani čím byla látka naředěná. Obchod proběhl mimo jakoukoli kontrolu. Zákaz neodstraní drogy. Jen odstraní účtenku.
Černý trh pravděpodobně nikdy úplně nezmizí. Přísná regulace ale může jeho prostor zmenšit. Legální nebo zdravotnicky kontrolovaný systém může být předvídatelný, dohledatelný a spojený s odpovědností konkrétních lidí. Nelegální výrobek je jen slib v igelitovém sáčku.
Proto mi připadá poctivější nebát se debaty o tom, kde zákaz skutečně funguje a kde by přísně regulovaný režim mohl přinést lepší výsledky než černý trh. Taková debata nesmí být ideologická, ale založená na datech, zkušenostech a ochotě přiznat si realitu.
Dospělý stát nemá zavírat oči
Jestli chceme chránit děti, závislé i jejich okolí, potřebujeme víc než krásné věty o boji. Potřebujeme vymahatelná pravidla, dostupnou léčbu a jasnou hranici: svoboda člověka končí tam, kde začne ohrožovat druhé.
Kdo pod vlivem sedne za volant, obsluhuje nebezpečný stroj, prodává návykové látky dětem nebo ohrožuje rodinu, má narazit na právo. Závislý člověk potřebuje pomoc. Dealer, který vydělává na dětech a zoufalství, potřebuje trest. Plést si tyto dvě věci dohromady je jeden z nejdražších omylů státu.
Regulace není sexy. Nedá se u ní slavnostně stříhat páska a nikdo si kvůli ní nekoupí nové sako do televize. Je to práce pro lidi, kteří raději vymáhají pravidla, než aby mezi dvěma reklamami slibovali spásu národa. Právě v tom je její síla.
Neobhajuji drogy. Obhajuji stát, který dokáže řídit to, co dnes často nekontroluje vůbec. Silný stát není ten, který umí všechno zakázat. Silný stát se nebojí podívat realitě do očí, stanovit pravidla a trestat ty, kteří z lidské slabosti dělají byznys bez pravidel.
