Článek
Zima se blíží, vybavují se vzpomínky na teplé moře a prosluněné pláže. Taková hodně dlouhá pláž byla od hotelu oddělena cestou. O 5 km dále měla být další osada s hotely.
Po večeři je dobré se projít, tak jsme tam zamířili. Minuli několik hotelů a dál zástavba prořídla. Ale každé volné místo zaplnily mini markety, butiky, stánky prodejců suvenýrů a pro turisty naprosto nezbytných cetek. A dále pořád stejně po obou stranách cesty, prakticky s totožným sortimentem.
Pastva pro oči žen. I ta moje důkladně zkoumala jeden po druhém a stále další a další, prostě užívala si. Vstoupit dovnitř, prohlédnout, co tam mají, nic nekoupit a pak do dalšího marketu se stejným průběhem. Ale mně to brzo přestalo bavit. Projít se, pokochat se pohledem na moře i krajinu, to ano. Ovšem ty suvenýry stále stejné, prostě trpěl jsem a rezignovaně jen doprovázel.
Vstupovat dovnitř jsem odmítl a dále pak už jen trpělivě čekal venku. A tak se to opakovalo dokola. Až naproti jednomu mini marketu byla proluka od cesty oddělena nízkou zídkou, doslova lákající k posazení se a ulevení bolavým nohám. Usedl jsem, čekal a pozoroval kolemjdoucí.
Můj pohled upoutal muž v doprovodu dvou žen. Zřejmě manželka a dospělá dcera. Ten muž měl ve tváří naprosto pasivní, unuděný výraz odevzdávající se osudu. Ženy něco promluvily, asi německy, a dle očekávání vstoupily do toho mini marketu. Muž zůstal stát na místě odhodlán čekat.
Jaksi se ve mně probudil pocit sounáležitosti s oním mužem. Vsadil jsem na němčinu, ukázal na zídku a oslovil jej, aby vzal místo a posadil se vedle. Prohlédl, probral se z letargie, poděkoval a posadil se.
Chvíli mlčení jsem přerušil poznámkou, že moje žena je také tam a to už dost dlouho. Přikývl, poznal, že němčina není můj rodný jazyk a pak pomalu a zřetelně, abych snadněji porozuměl, vyslovil svou zkušenost. Přeložil jsem si to takto: Když nějaká žena řekne jen na minutku, pak ve skutečnosti má na mysli aspoň hodinu!
Dal jsem mu za pravdu. Seděli jsme, dále čekali a i když zcela neznámí, byli si najednou docela blízcí, sdílející pocit spojenectví a účastenství ve společném osudu.
Pak se objevila další skupinka lidí. Jedna z žen měla v ruce něco textilního, zřejmě neskutečné krásy a hodnoty, soudím podle zájmu těch ostatních. To po vstupu do mini marketu vyvolalo zájem našich žen i dalších, tam se zrovna nacházejících, aby společně změnily místo a zaparkovaly tam, kde tak dobře a výhodně nakoupila ta nově příchozí.
Náš osud se neměnil. Seděli jsme dál, stále trpělivě čekali, občas prohodili pár slov. Ale půlnoc, hodina našeho vysvobození, se nezadržitelně blížila. A nakonec také přišla.
Jenže tam zbylo ještě mnoho dalších krámků!
Takže zítra? Ne, už nikdy!
