Článek
Malý chlapec, dnešní terminologii diagnostikován jako hyperaktivní, nezvládl divoký přesun odnikud nikam, zakopl a upadl. Chvíli zaváhal má-li brečet, ale pro nezájem okolí vstal k nové aktivitě. Bohužel si na ruce strhl strup po neúplně zhojeném předchozím poranění. Krvácelo to jen nepatrně, ale vyčištění bylo nezbytné. Ovšem tomu se vehementně bránil, že to bude štípat.
Nastalo přesvědčování o nezbytnosti ošetření a reagoval až na argument, že chlap něco vydrží. Myšlenka, že by mohl být považován za chlapa se mu zalíbila. Vyslovil však otázku, co dělá chlap, když to bolí.
„Tak zatne zuby!“ „Ale když to zabolí hodně?“ „Tak tak si třeba uleví zakletím!“
Po krátkém zaváhání svolil k ošetření. Natáhl ruku, odvrátil hlavu a zaťal zuby a čekal. Po odstranění smetí a špíny následovalo zakápnutí peroxidem. Pak přišel okamžik velkého chlapa. Přes zaťaté zuby procedil: „Kurrrrr–va to štípe!“
A ošetření bylo bezproblémově hotovo. Jen zůstalo s podivem, že to „r“ nikdy dosud tak krásně nedokázal vyslovit, a teď už to umí!
