Článek
Byla doba, kdy za ochotu někde pracovat, zaměstnanec dostal byt v paneláku. Hned vedle bylo multifunkční nákupní centrum, školka a pro ty nejmenší ještě i jesle. Ale též se různě měnila pracovní doba v neprospěch administrativy a techniků.
Nastěhovala se mladá rodina s dítětem. Chlapeček byl velice živý, a i všímavý. Neušlo mu, že vidí skupiny malých dětí, k nimž by se rád připojil. Chtěl více informací. Když je vyčerpávajícím způsobem získal, tak pak už jen žadonil, že tam chce také.
Zanedlouho by splňoval věkový limit, ale to jaksi nechápal. Tak od rodičů uslyšel omezující podmínku, že tam mohou jenom hodné děti! Chlapec si už sám uvědomoval, že zrovna on k nim nepatří. Ale učinil závažné rozhodnutí, že už bude napořád jen a jen hodný!
Asi to myslel vážně. V následujících dnech se nestalo, že by nezazněla otázka. „Tatínku, už jsem dost hodný, abych mohl do jesliček?“ Po ujištění, že snad by ho už mohli přijat, projevil neskutečné nadšení. Pak nastal den první návštěvy a jeho radost byla bezmezná. Líbilo se mu tam, ale problém byl opačný. Když získal dovolení a vybojoval si možnost tam chodit, nechtělo se mu pak odcházet domů.
Neuvědomoval si to, že jako jeden z posledních odchází proto, že rodiče mají posunutou pracovní dobu a dříve pro něj přijít prostě nemohou. Ale i tak, po odchodu se ještě vracel, že se nerozloučil s tetou kuchařkou nebo že ještě musí jim něco důležitého sdělit.
Potom se konečně rozloučil se všemi, k jejich radosti, že už mají konec směny. S bonbónem v puse vyrazil k nedalekému domovu. A že je samostatný, prokázal tím, že odběhl na tu nepatrně delší cestu kolem budovy. Rodič pozdě zareagoval, tak jen zrychlil krok, aby jej neztratil z dohledu.
Kolem budovy byly kovové mříže pro odvětrání sklepních prostor. Za vlhka jsou nebezpečně kluzké, což podcenil. Uklouzl a rozplácnul se jak široký, tak dlouhý. Zůstal ležet břichem na zemi, jen pozvedl hlavu a začal hořce plakat.
Nářek to byl srdceryvný. Vyděsil všechny kolemjdoucí. Dvě ženy mu okamžitě přispěchaly na pomoc. Co se mu stalo, bolí ho něco? Neodpovídal, jen plakal. Nic se nedozvěděl ani rodič, chlapec stále jen plakal a naříkal.
Až po uklidnění a ujištění, že mu skutečně nic není, poskytl odpověď, proč tolik nářku.
„Bonbón!“ Cože? A proč?
Strašná tragédie se stala. Při pádu mu ten darovaný bonbón vypadl z pusy a nenávratně zmizel hluboko pod tou mříží, na které uklouzl a upadl.
