Článek
Dneškem rezonovalo výročí 35 let bourání Berlínské zdi, která představovala symbol nesvobody nejen pro obyvatele Berlína. A zdi vůbec mají ve světě obtížnou roli rozdělovačů a ochránců někoho, či něčeho, co možná rozdělováno a chráněno být nechce. Ale ať už jako v minulosti čínská zeď či římský limes s námi jsou a nejspíš budou pořád. To vidíme třeba v současnosti ve dvou nejznámějších - v Koreji a na hranicích USA a Mexika. Ale tyto nevděčné příklady nemohou být důvodem hledět na zdi a rozdělení jen negativně.
Obecně zeď chrání svého stavitele před nějakým nebezpečím či nepohodlím. Může to být počasí, zvířata, nepřítel. Ale také to může být vyjádření soudržnosti „mého“ prostoru k žití. A budu rád, když mi do zahrady nepoleze srnka okusovat stromky, sousedův pes či si cestu nebudou zkracovat turisté a koukat, jak ležím na dece v plavkách a čtu si knížku. Možná někdo uvítá i plot s tchýní a branku, která se dá zamknout.
Vnímám takové zdi i jako metaforu definování mého psychického prostoru, kde člověk také chce být někdy sám. Třeba když má strach si tam někoho pustit, že nemá dost uklizeno. Nebo má jen chuť chvíli sám přemýšlet - ať už vzpomínat, snít, plánovat. Takové zdi je dobré mít. Co je ale v případech všech zdí výborné, že existují dveře, branky, brány, které se mohou otevírat a mít tak návštěvní dny. A když je „pěkný den“, tak jsou vlastně otevřeny stále.
Tak přeju všem, kteří nějakou tu zeď potřebují, aby ji třeba měli a vždy nacházeli dost síly a lásky otevřít dveře dokořán pro své sousedy.
