Článek
Jako vzdálená odezva civilního procesu, v němž se J.N. domáhá po bývalém společníkovi P.B. vymožení obrovského dluhu, se celkem pravidelně objevují články, jimiž dlužník P.B. projevuje nespokojenost s neúspěchem jeho pokusu o odsunutí věřitele a jeho manželky na několik let za mříže. Působí to dojmem snahy o nepřímé ovlivnění myšlení soudce. Nedokáži na ně nereagovat, protože znám dokonale trestní spis, zúčastnil jsem celého jednání soudu a prostě vím, o co se jedná. Myslím si, že zproštění manželé si dostatečně užili osmiletého obtěžování orgány činnými v trestním řízení, mají nárok na klid a nezaslouží si, abych jejich křivé obvinění stále někdo rozviřoval.
Tentokrát je to článek z 13.října 2025 na Parlamentních listech (zde), jímž si dlužník stěžuje, že „ani jedenáct let od únosu se justice nevypořádala“ s jeho kauzou. Žádná jeho kauza ale nebyla. Ve skutečnosti šlo o jím vyvolané trestní stíhání jeho věřitele a jeho manželky. A není pravda, že se „justice nevypořádala“, když ve skutečnosti se vypořádala pravomocným zprošťujícím rozsudkem, jenž odolal odvolání státního zástupce, návrhu na podání dovolání nejvyšším státním zástupcem a ústavní stížnosti. Byť po tom P.B. touží, justice nemůže poslat za mříže obžalované, když údajné únosce nalézací soud dvěma rozsudky pravomocně – tedy se souhlasem státního zástupce - zprostil obžaloby. Únos bez únosců je zřejmý nesmysl a jiné nesporné důkazy nejsou. Kromě pana P.B. únosce nikdo neviděl. Ostatně žalobce neobžaloval manžele z únosu, ale z vydírání. Ale i to je nesmysl, protože nebylo nikoho, kdo by na dlužníka vyvíjel nátlak. Po podpisu listin se pánové na usmířenou spolu zpili pod obraz.
Podobných článků vyšlo na Parlamentních listech více než deset a obsahově se celkem neliší. Uvádějí nepravdy a polopravdy. Např. v článku z 13.řjna 2025 dlužník tvrdí, že měl pod nátlakem „podepsat sadu dokumentů, které ho ekonomicky zlikvidují a převedou takřka veškerý jeho majetek do rukou“ věřitele N. Už ale neříká, že mu dlužil nedoplatek kupní ceny za jeho polovinu jejich společné firmy a podpisem listin zvýšil naději věřitele, že skutečně dostane zaplaceno. V průběhu hlavního líčení trestního procesu při tom dvakrát potvrdil existenci dluhu (byl jsem u toho). Zmatečné jsou i stížnosti na křivdy ze strany justice. Čtenáři jsou proti dezinformacím bezbranní: neznají trestní spis, neúčastnili se řízení a většina z nich nezná pravidla, podle nichž proces probíhá. Mnozí netuší, že poškozený nemá právo odvolání proti zprošťujícímu rozsudku. Nevědí, že odvolací soud neměl sice důvod vyslechnout P.B. jako svědka, ale předseda senátu přečetl hlasitě jeho dopis, který měl povahu odvolání.
Podstatnou vadou dlužníkových stížností je skutečnost, že policie nedodala důkazy, potvrzující obvinění proti věřiteli. Nalézací senát by možná jeho tužbám rád vyhověl. Je to zřejmé z toho, že druhým rozsudkem obžalované odsoudil, i když současně zproštěním údajných únosců obžaloby navodil stav „únos bez únosců“. Ale nemohl odsouzení zopakovat, když odvolací soud jeho nepochopitelný rozsudek zrušil. Je zvláštní, že P.B. stále žehrá na justici, když nepochybně „pláče na nesprávném hrobě“. Neúspěch jeho tažení proti věřiteli přece zavinila policie, která nedokázala dopadnout neexistující únosce (na holé dlani chlup nenalezneš).
Všechny články, tento nevyjímaje, obsahují vesměs neoprávněné výtky soudcům odvolacího soudu. Některé výroky by byly žalovatelné v řízení na ochranu osobnosti. Ale žádný ze soudců, ani napadaný soud jako instituce, se neohradil. Soudci dbají zásady, že veřejní činitelé musí být odolní vůči veřejnému napadání, byť je neoprávněné.
Potěšilo by mě, kdybych se už nikdy nemusel zabývat nesmyslem o únosu bez únosců. Dlužník by měl pochopit, že bajka o únosu bez únosců asi soudce civilního procesu nezmate. Udělal by lépe, kdyby hledal cestu k dohodě s věřitelem. Zla už bylo dost.
