Článek
Dne 5.března 2026 proběhla v Poslanecké sněmovně výjimečná trapnost: poslanci vládní koalice v jednotě hodné časů totality rozhodli o nevydání dvou vrcholových politiků výkonu soudní moci. Režiséři se pojistili proti probuzení svědomí některých poddaných Andreje Babiše nepovolením neveřejného hlasování. Dění ovládl vůdcovský princip, totalitní myšlení zvítězilo. Oba obšťastnění politici jsou v postavení, v němž by měli jít občanům příkladem přísným dodržováním občanských ctností. Místo toho se nadřadili nad plebs (quod licet Iovi non licet bovi). Nejtrapnější na tom je skutečnost, že nedosáhli ničeho zásadního: stále jsou obžalovaní a pokud nezasáhne nějaká vis maior, jednou se budou muset před soud postavit.
Tomio Okamura sehrál v tomto divadle roli poněkud komickou. Nevyslovil žádné přání, jak by měli poslanci SPD hlasovat. Byl velkorysý: každý nechť hlasuje podle své vůle. Mohl si to dovolit: věděl, že Andrej Babiš má režii událostí pevně v ruce, takže je o něho postaráno. Bil se v prsa, že SPD nedovolí, aby byli lidé stíháni za názor. Své síly ale přecenil: projednání důvodného podezření na spáchání trestného činu nelze politickým rozhodnutím zabránit. Připouštím pouze, že v jeho případě je důvodnost podezření velmi sporná, ale to je jiná záležitost. Když už jednou orgány oznámení přijaly a výsledkem přípravného řízení bylo podání obžaloby, vše pak musí proběhnout podle zákona. Subjektivně soudím, že v jeho případě nejde o projev pochybného politického názoru, ale spíše o projev nevkusu autora plakátků i toho, kdo je nechal šířit. Kdybych byl předsedou senátu, v rámci předběžného projednání obžaloby bych ji nepřijal. Soud se nemá zabývat „ptákovinami“. Protože obžaloba stojí na úvahách o povaze skutku, výsledek jejího projednání bude nejistý. Chápu, že se Tomio Okamurovi nechce do řízení, jehož výsledek bude nejspíš stát na mudrování znalců, a bude proto nejistý. Ale jednou tomu neuteče.
Naproti tomu se stále divím postupu Andreje Babiše, jeho obhájců a poradců, který ho přivedl k rozhodnutí nenechat se vydat k soudnímu jednání. V 1. kole hlavního líčení proběhlo velmi důkladné dokazování, na základě jehož vyhodnocení vznikl zprošťující rozsudek. Od té doby se důkazní situace nezměnila. Senát předsedy Jana Šotta si s prvním usnesením odvolacího senátu předsedkyně Evy Brázdilové poradil takřka ve chvilce a obžalované zprostil obžaloby znova. Důkazní situace se nezměnila, zákonným soudcem zůstává senát předsedy Jana Šotta a úspěšní obhájci se nepropadli do pekla. Přesto obžalovaný Andrej Babiš najednou projevuje nedůvěru senátu předsedy Jana Šotta a obhájcům, jimž dosud neměl co vytknout, a třetímu hlavnímu líčení se vyhnul. Půjde v něm o formálně právní střet názorů odvolacího senátu, obhajoby a ve výsledku názorů senátu 1. stupně. Věří pan obžalovaný nepřekonatelnosti právnické zdatnosti senátu předsedkyně Evy Brázdilové do té míry, že svou situaci považuje skutečně za ztracenou, takže se musí bát odsouzení a rozhodl se ukrýt se za poslaneckou imunitu? Jak v tom případě dospěl k defétistickému stanovisku? Kdo a jak mu radil ? Podle mého laického názoru měl spíše zásadně změnit taktiku obhajoby a případně obhájce.
Doufám, že projevy jeho nedůvěry se týkají jen výše zmíněných osob, nikoli justice obecně.
Nemám podklady k odpovědnému posouzení situace. Monitoroval jsem řadu komplikovaných kauz. Vždy jsem kromě účasti při hlavním líčení měl k disposici pro jejich posuzování všechny podklady, jež jsem potřeboval. Až v tomto případě jsem při zahájení hlavního líčení neměl v ruce kopii obžaloby a neznám ani první, ani druhé usnesení odvolacího soudu. Neměl jsem nikdy možnost hovořit s Andrejem Babišem o kauze Čapí hnízdo (kterou opakovaně označuji za ostudu české justice) a nikdy jsem nemluvil s obžalovanou Janou Nagyovou. V řetězci důkazního řízení jsem možná našel mezeru, jejíž zacelení by významně zlepšilo vyhlídky obhajoby. Abych měl jistotu, že se nemýlím, potřeboval bych panu obžalovanému Babišovi položit dvě stručné otázky. Ale nemohu se ho zeptat, protože mi to neumožní. Nevím, zda vůbec o mé nabídce ví, protože komunikaci mezi námi přerušil.
Nedoceněný zůstává význam skutečnosti, že řízení s obžalovanou Janou Nagyovou poběží v samostatném procesu. Obhajoba bude mít příležitost vyvrátit stanovisko senátu předsedkyně Evy Brázdilové. Pokud neuspěje, bude to výstraha i pro Andreje Babiše. Naopak, třetí „zprošťák“ by potvrdil můj názor, že se pan obžalovaný měl soudu postavit. Na kauze paní obžalované se prokáže, na čí straně je více pravdy. Poslouží tak obhájcům Andreje Babiše jako pokusný králík. Na okraj podotýkám, že mi je líto, že ji v té šlamastyce Andrej Babiš nechal samotnou, ač mu dobře sloužila.
Nenastane ale úplný konec případu. V případě odsouzení Jany Nagyové přijdou ke slovu řádné a mimořádné opravné prostředky, v případě jejího zproštění patrně odebrání případu senátu předsedy Jana Šotta. Možná začne „soudní pingpong“. Jako laik nadále soudím, že jednou to skončí pravomocným zproštěním Andreje Babiše a Jany Nagyové. Ale nejspíš to dá fušku.
Bylo by dobře, kdyby vládní i opoziční politici po 5. březnu 2026 již nepokračovali aspoň na čas s vyvoláním různých kratochvíli (např.vyslovení nedůvěry vládě), jež kromě otevření prostoru pro řečnické orgie nemají žádný smysl. Vláda nechť konečně v klidu vládne. Doporučuji, aby si v ušetřeném čase politici prostudovali Peroutkovo Budování státu a zamysleli se nad srovnáním prvorepublikové politické kultury s tou dnešní. Prospěšné by mohlo být porovnání nakládání s Bohumírem Šmeralem tehdy a s poslaneckým klubem Pirátů a Vítem Rakušanem dnes. A nedokážu si představit, že by se šéfové našich vládních a opozičních stran scházeli na poradách obdoby Parlamentní pětky a dokázali spolu mluvit bez projevů nenávisti a vzájemného urážení. Měli by se naučit klást si otázku, „o co jde, nejde-li přímo o život ?“ Správnou odpověď jim nenapovím, ale měli by si ji najít sami a podřídit se.
