Článek
Nikdo neví, jak se dostalo orlí mládě na dvůr plný slepic. Co však bylo jasné, je, že bylo zraněné, nemohlo létat a pravé křídlo tahalo za sebou po zemi. Pro krále nebe je nemožné přežít, pokud se nevznese do vzduchu. A to tomuhle mláděti nešlo a nešlo. Při nejbližším ohledání a počítání slepic hospodář zjistil nový přírůstek ve stádě, který navíc vyžadoval ošetření. Znehybnění mláděte přineslo po delší době své plody a jeho křídlo, vlastně obě křídla, byla zase v pořádku. Během dlouhé doby uzdravování však orel zapomněl, že je orlem. Zobal zrní, živil se žížalami. Jeho zobák byl uzpůsoben svým tvarem k něčemu jinému, ale jemu to nevadilo. A tak tam na hnoji spokojeně žil.
Až do chvíle, než se na dvůr z nebe snesl střemhlav dravec, který měl chuť na jednu slepici. Byl to dospělý orel, který nebyl úspěšný. Vyhlédnutou slepici sice minul, ale… Zatímco se slepice různě poschovávaly a utekly, na dvoře zůstal mladý orel, který se neběžel ukrýt a vyčkával, co se bude dít.
Ilustrativní foto (zdroj: AI - Gemini)
„Co tu děláš?“ ozval se dospělý divoký orel, rozčilený tím, že minul cíl.
„No. Žiju tady,“ tonul v rozpacích mladý orel, který za tu dobu značně zvětšil svoje rozměry.
„Cože?“ divil se cizinec.
„No žiju tady, jsem tady doma,“ děl orel, který se až doteď choval jako slepice.
„Ale ty tady nejsi doma,“ začínal být dospělý orel naštvaný.
„Jak to?“ pokoušel se zakvokat mladý orel.
„Dyť se na sebe podívej. A na mě. Ty jsi orel, nejsi slepice. Patříš do vzduchu, ne na zem,“ vypravil ze sebe dospělý orel zatím svoji nejdelší řeč v životě. A dodal: „Pojď, letíme spolu.“
„Ale já to neumím. Nedokážu to,“ zasyčel mladý orel.
„Stačí zamávat křídly,“ vybízel ho jeho druh.
Ještě chvíli přemlouvání to dalo, ale po chvíli ho přiměl, aby vyzkoušel sílu svých křídel a konečně vzletěl. Z výšky se podíval dolů, kde se mezitím slepičky vrátily ke svému zobání.
