Článek
Po pravdě jsem se tehdy na Primě malinko nudil. Psal se rok 2004 a já dramaturgoval jeden úspěšný týdeník, na který se prý díval i Václav Klaus. Jak jsem tak seděl v redakci a měl pocit, že je vše hotovo, napsal jsem kritickou recenzi na poslední vysílání tehdejších Reportérů ČT. Nebral jsem si příliš servítek, vzpomínal přitom na své mnohaleté reportérské působení v Na vlastní oči, a podrobně rozebral jednotlivé reportáže. Text jsem spíš z hecu než vážně poslal na veřejný mail tehdejšího GŘ ČT Jiřího Janečka. Do hodiny mi osobně odpověděl, jestli nechci ten pořad vést.
Byl to trochu šok. Co naplat, zkušenosti jsem na to ale měl, v Na vlastní oči jsem natočil víc reportáží než Radek John, což byl takový rozverný bonmot bez zlého úmyslu, protože víc reportáží než John natočil víceméně každý, kdo se v tom pořadu chvíli zdržel. S Janečkem ještě v roli moderátora hlavních večerních zpráv jsem točil i rozhovor ve velíně zpravodajství ČT v době českotelevizní krize, ale že by si mě z této události pamatoval, pochybuji. Velkou časosběrnou reportáž Na vlastní oči s mnoha štáby o tehdejší snaze ovládnout ČT Vladimír Železný nejdřív zakázal, ale pak byla přece jen odvysílána. O českotelevizní krizi jsem napsal i malou knížečku. Ve chvíli osudového mailu z Primy na ČT a zpět jsem tedy měl víc zkušeností než Marek Wollner, kterému jsem pořad o dva roky později musel velmi nedobrovolně předat. Ten byl zdatný zpravodajský reportér, ale televizní publicistikou nebyl dotčen. Zato měl z tenisových kurtů vydřený přístup: Vítězství, nebo smrt! Zatímco já jsem spíš hrdinou knihy Thomase Glavinica Láska Carla Haffnera k remízám. Nemohlo to fungovat. Respektive naše ega spolu nemohla najít společnou řeč ani potěšení. O egách bude ještě řeč.
Nechci si tady vyřizovat staré osobní účty. Občas se této rovině ale nevyhnu, protože těch nesmyslů a fikcí bylo v Markově posledním románu snad až příliš. A navíc pohled, který chci nabídnout, nikde v debatách o rušení nebo vzniku televizních pořadů nevidím. Všichni jsou zhrzení, píší knihy, trpí v rozhovorech a fňukají. Neví se, co bude dál. A vše má i příčiny, které se nezmiňují. Kromě jiných samozřejmě.
Žádný televizní ředitel nemá rád investigativní pořady. To vám neřekne na kameru, ale mimo záznam ano. Každý. Slyšel jsem to od několika z nich. Jako pamětník jsem ještě poslouchal hodinové monology Vladimíra Železného na Nově o tom, jak mu všichni ubližují. Na jedné redakční poradě Na vlastní oči se ho Pepa Klíma zeptal, jestli mu naše reportáže příliš nekazí jeho byznys. Přes mnohá negativa byl Vladimír Železný velmi otevřenou a svým způsobem i renesanční osobností, takže se mu podobné dotazy daly pokládat bez velkého nebezpečí. Dalo se za ním jít i v roli reportéra (jména nejsou důležitá), jehož reportáže vyhrávaly mezinárodní ceny, a půjčit si od něj peníze nebo získat nějakou jinou „sociální“ pomoc. A on pak nepsal v knihách, že šlo o bezdomovce, alkoholičku nebo socku… Tak na Klímovu otázku ředitel a majitel Novy odpověděl v tomto smyslu: Co mám s vámi dělat, pane Klímo? Samozřejmě, že někdy vstupujete do mých zájmů, ale pracujte, jak potřebujete, já už si ty své věci nějak ohlídám. Na vlastní oči pokračovaly dál jako dlouho nejlepší investigativní pořad v zemi než se opět, jak je v kraji zvykem, rozložil víceméně zevnitř.
Ani veřejnoprávní ředitelé nemají příliš v lásce investigativní žurnalistiku, ale na rozdíl od komerčních televizí ji musejí snést. Měli by ji umět snést. Samozřejmě je s těmito pořady pořád nějaký problém. Člověk by chtěl chodit po recepcích i tajných schůzkách, být všemi oblíben, poplácáván po ramenou, chválen nejen mediální radou, ale i premiérem nebo úchylným miliardářem. A investigativní pořady nejsou od toho, aby chválily. Jsou od toho, aby šlapaly po kuřích okách, svlékaly donaha, tahaly za šosy a přilévaly divákům do krevního oběhu trochu naděje. Navíc občas se i ten nejlepší reportér sekne a je třeba řešit, pokud možno utajeně, nejrůznější nelevné satisfakce, což na dobrém spánku ani zažívání nepřidá. Na rozdíl od bezproblémových původních detektivek nebo tanečních velkocirkusů.
Zpátky do roku 2004. Po Janečkově mailu jsem vyrazil na schůzku s tehdejším ředitelem zpravodajství a aktuální publicistiky Zdeňkem Šámalem a domluvili jsme se, že to teda oboustranně zkusíme. Ještě jsem ale netušil, že jsem vlastně přijímán tak trochu jako stávkokaz. Tehdejší Reportéry ČT vedli rovným dílem tři dramaturgové! Ano, čtete správně, redakce, kterou řídili rovným dílem tři šéfové. Všichni reportérské osobnosti, o tom žádná, ale auto se třemi volanty se opravdu špatně ovládá. Navíc se dramaturgové ocitli v nějakém střetu s generálním ředitelem Janečkem, podezřívali ho ze styků s politiky a snad i z korupce, už si úplně nevzpomínám, a z toho důvodu nic netočili. Odmítali na čemkoliv pracovat. Tak trochu jako stávka. Brali plat, odmítali opustit skromné kanceláře redakce, ale byli nulovým přínosem pro vysílání týdeníku. Měsíce s tím nešlo nic dělat. Zbytek redakce by se dal spočítat na prstech jedné ruky, a ještě by vám několik prstů zbylo. Moderovala Eva Hrnčířová. Nějakou dobu se vysílalo, co se dalo, přicházeli i novináři z tištěných médií, kteří si chtěli vyzkoušet, jaké to je psát kamerou. Většinou to nedopadlo dobře, protože televize a její vyjadřovací prostředky jsou úplně jiný svět. Přicházeli i zpravodajové ČT, vysílaly se původní zahraniční reportáže Petry Procházkové, Miroslava Karase, Michala Kubala, Evy Rajlichové a dalších. Přes původní sliby, že si můžu přivést, koho chci, mi vedení neumožnilo získat zkušené reportéry z Na vlastní oči. Skvělé materiály natočil i televizní amatér Radek Hromuško, příběhy drogového dealera Hanykovicze, spartakiádního vraha Straky a potomků jeho obětí nebo drama, kdy si pár slušných hochů vyprávělo po hospodách, že by bylo fajn někoho zabít a případně i ochutnat, a nakonec ubodali svoji kamarádku Kamilu (tento příběh sepsal do knihy Nelítostně).
Časem se situace začala stabilizovat, sledovanost rostla a přicházely i rozhořčené dopisy od diváků, kteří se cítili být našimi reportážemi příliš zasaženi. Přišla i první ocenění. Velmi propracovaná série reportáží o labských jezech Jardy Mareše vyhrála Ekofilm 2005. Reportéři ČT v roce 2005 překonali počáteční krizi a rozhodně se nenacházeli ve stavu, jak ho popisuje v románu Marek Wollner. Bylo hodně těch, co zkoušeli kariéru investigativního reportéra, ale nedali to. Marek Wollner má určitě pravdu, že je to extrémně náročná profese. Bohužel někteří, co by uměli i tenkrát zpracovávat náročnější ekonomická nebo politická témata, chystali jednu reportáž třeba půl roku nebo i déle. V některých dobách byla zaměstnanecká smlouva v České televizi poměrně příjemná existence. Ale solidní spolupráce probíhala naštěstí i s dalšími externisty Jiřím Hynkem, Janem Moláčkem, Andreou Máslovou nebo Lenkou Královou, jejíž reportáž o drogových ganzích vyvolala velký ohlas. Občas přicházeli také reportéři z denní zpravodajské redakce. Tak se jednoho dne ocitl v Reportérech ČT i Marek Wollner.
Časem bylo třeba řešit i nového moderátora pořadu. Proběhl jakýs takýs interní konkurs s kamerovými zkouškami. Zdeněk Šámal se mě pak ptal, jak to vidím, koho vyberu. Vybral jsem Marka. On to dodnes nerad slyší, protože má pocit, že ho už všichni tenkrát prohlédli jako génia české žurnalistiky a nějaký Pokorný na tom nemohl nic změnit. Mohl.
Později jsem na chvíli zalitoval, že jsem ty spojováky nenačítal sám, ono na tom vlastně nic není, studioví kameramani vám pomohou. Můžete to točit třeba stokrát a to už nakonec dá každý. Upraví vám i kameru, když jste menší. Bohužel některým lidem tento druh „moderování“, což vlastně žádné moderování není, stoupne do hlavy. Přibývá těch, co vás v tramvaji i na ulici poznávají. Po několika reportážích na Nově jsem si to sám zažil, ale jsem introvert a příliš mě to netěšilo. S jinými se roztočí svět a je to skvělá krmě pro sebelásku a pocit vlastní geniality. Najednou vidíte svět úplně jinak.
A ačkoliv třeba nemáte žádné publicistické zkušenosti, prozřete a pochopíte, že jedině vy můžete řídit investigativní pořad. Začnete obíhat šéfy, kritizovat úplně všechno bez ohledu na reálnou situaci v redakci a nakonec, aby se vás zbavili, vám odsouhlasí, co chcete. Tak mi jednoho dne můj dosavadní kolega, mohl bych napsat podřízený, ale na to jsem si nikdy moc nehrál, moderátor Marek Wollner v přítomnosti šéfredaktora Jirky Vondráčka oznámil, že se se šéfy televize domluvil, že přebírá vedení pořadu. Jirku Vondráčka jsem velmi ctil, chudák v tu chvíli netušil, že i po jeho funkci Marek brzy zatouží a on skončí v suterénním televizním archivu.
Ego tenisty samozřejmě vždy zvítězí nad egem milovníka remíz. Zdeněk Šámal přes výrazné zásluhy o vznik ČT24 byl člověk poměrně submisivní, spíše typ archeologa a sběratele a predátorům Markova typu odolávat neuměl. Ctí ho, že mi při rozlučkovém obědě mezi čtyřma očima nehrál žádná divadélka, vyčetl mi jediné, že jsem dostatečně razantně nevyhodil ty tři „stávkující dramaturgy“. Kuriózní pak bylo, když dva z nich televize opět přijala a taky s nimi sám Zdeněk Šámal později zakládal další televize (Z1 a Metropol).
Jak je v kraji dodnes zvykem, nikdo mi nevytýkal žádná obsahová nebo jiná pochybení, sledovanost byla vysoká jako později už skoro nikdy u Reportérů ČT, prostě jen jedno ego potřebovalo uspokojit. Poctivě je třeba dodat, že mi tenkrát Marek nabízel, abych zůstal jako jeho zástupce a pracoval s reportéry, režiséry i střihači coby dramaturg. A vlastně bych to přijal, kdyby mi to nabízel kdokoliv jiný než on. Kdyby vedení Reportérů ČT převzal Tomáš Šponar, Lukáš Landa nebo Dalibor Bártek, neváhal bych ani minutu. Tu práci jsem měl moc rád. Jenomže toxicita Markovy osobnosti byla tenkrát obrovská a pro mě nepřekonatelná. Jemu brání vzpomínkový optimismus vidět se v tehdejším skutečném světle, což je ale pochopitelné. Odešel jsem tedy po dvou letech z České televize zase na Primu a dělal dál práci, která mě bavila. Ze začátku se na mě občas obrátil některý z reportérů Reportérů, jestli bych mu dramaturgicky nepomohl s reportáží, protože na něj Marek nemá čas. Taky mi z Kavčích hor chodily zprávy jako tato hned z roku 2006. „Zdeňku, jak se Ti daří? Musím říct, že si na Tebe nezřídka kdy vzpomeneme, Wollner předvádí neuvěřitelný, dost demotivující, kousky. Ale to asi není pro Tebe překvapení:).“ To mi napsal reportér, který patřil ke špičce a kdybych uvedl jednu jeho reportáž, všichni byste poznali, o koho jde. Problém v redakci nezačal až někdy později, ale byl tam přítomen od začátku.
Pak už jsem sledoval Reportéry ČT jen tak po očku, zaregistroval jsem, že se Markovo ego vyšplhalo ještě o patro výš na pozici šéfredaktora a taky nějaké upoutávky, kde už neexistovali Reportéři ČT, ale Reportéři Marka Wollnera. To mě tenkrát upřímně rozesmálo. K přejmenování pořadu naštěstí nedošlo.
Až někdy kolem roku 2018 jsme se párkrát oba potkali na Vinohradech, zdálo se, že se Marek uklidnil, měl rodinu, děti, úspěch, to jsem mu přál. Přišel jsem se podívat i do redakce, na poradu. Jestli jsem v koutku duše uvažoval o nějaké formě návratu, tak po té poradě mě to dokonale přešlo. Marek sice chválil naši tehdejší práci i sledovanost, ale atmosféra byla dost příšerná. Došlo i na házení tužek, většina osazenstva mi přišla poměrně vystrašená. Během těch let jsem vedl několik televizních pořadů a měl i svoji maličkou produkční firmu, dělal jsem určitě hromadu chyb, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych se takhle mohl chovat ke kolegům. Když pak bouchlo v komíně a nejdřív Markéta Dobiášová a později i další roztáhli oponu, nijak mě to nepřekvapilo. K žádnému vyšetřování jsem se nepřipojil, nikomu jsem v boji proti Markovi nepomohl, ale nedivil jsem se.
Nejsmutnější na tom všem je, že podobné osobní aféry, ješitnost a zhrzená ega, mažou obrovskou dřinu spousty lidí, reportérů, režisérů, střihačů, produkčních a dalších, neskutečnou a často neviditelnou práci při natáčení, které nebývá vždy na první dobrou, hromady nocí strávených ve střižnách, při předělávání, hádkách, přepisování scénářů, dotáčení, přestříhávání… Upřímné snažení spousty lidí pak zalije na dlouho, ne-li navždy, smradlavý odér z něčeho, co by třeba nevzniklo, kdyby televize pořad nevěnovala moderátorovi téměř jako feudální léno.
Ale abych neuvízl jen ve vzpomínkách. Jaké by z toho mohlo vzejít poučení například pro Jana Součka?
Nový ředitel České televize zrušil pořad 168 hodin. Na to měl jistě právo, bohužel to proběhlo klasicky velmi primitivně, jako když obchodní řetězec ruší pobočku v Horní Dolní. 168 hodin bylo zrušeno bez vysvětlení, bez upřesnění, jak bude nadále fungovat publicistika ve veřejnoprávní televizi. V dražší veřejnoprávní televizi. Tradičně českotelevizní zůstalo zrušení pořadu bez konkrétních obsahových výtek, bez snahy věci opravovat, hledat i jiná východiska než to nejbanálnější – není pořad, není problém. Přesněji a aktuálněji řečeno, nejdřív se rušilo a teprve pak hledaly důvody. A ty důvody, které zazněly například na zasedání Rady ČT, nejsou příliš věrohodné, je to takové vymlouvání, místy až klukovsky banální a hloupé. V „masturbačních smskách“ opravdu podstata není, to by se zhroutil celý mediální svět, kdyby všichni odkryli své smsky.
Já to vlastně celé psal především proto, abych upozornil na věc, kterou nikdo moc nepřipomíná. Když se jakéhokoliv pořadu zmocní ego jednotlivce bez možnosti vnitřní korekce a diskuze, je průšvih zaručen. Chápu, že diváctvo moc televizní technikálie nevnímá, neví, jaký význam má dramaturg a další profese.
Dramaturg a moderátor jsou něco jako lékař a lékárník. Nebo naopak, to je fuk. Oba se musí navzájem kontrolovat. Taky inspirovat. Jeden by měl mít poslední slovo. V televizi se osvědčilo, když to byl dramaturg. Jinak by mělo jít o přátelskou spolupráci dvou eg. Jednoho, které se chce předvádět, chce být poznáváno, slaveno, viděno, a druhého, kterého sláva nebaví, chce zůstat v pozadí, baví ho ovlivňovat věci ve skrytu a podpírat toho prvního, když ho zmůže společenská únava. Žádné z těch eg není lepší nebo horší, morálnější, obě jsou velmi potřeba, aby to dlouhodobě fungovalo.
Spojit jednoho člověka do moderátora, dramaturga nebo dokonce i šéfredaktora, to je jako mít zemi, ve které je jeden člověk současně premiérem, předsedou sněmovny i prezidentem. Předpokládám, že je evidentní, jak moc je to špatně. (Profesi lékaře a lékárníka přísně oddělil už Karel IV. Nesměli ani bydlet v jednom domě. Bylo to velmi moudré.)
Přál bych České televizi, aby nový publicistický formát, který nemůže nevzniknout, byl založen na pevných základech několika netrpících eg a aby měl vždy oporu nejvyššího vedení. To je zásadní. Já ji tenkrát úplně necítil. Ale nefňukám, opravdu netoužím po tom, aby mě lidstvo na ulicích poznávalo. Televizní hvězdy, kterým jsem po léta dělal dramaturga, by to jistě dosvědčily. Správný dramaturg není vidět a vůbec mu to nevadí.
Nevěřte na spiknutí. Politické vlivy se často přehánějí, je to něco, co se těžko dokazuje a rádo účinkuje v bizarních konstrukcích. Karel Schwarzenberg, kterého jsme myslím měli s Markem oba rádi, často citoval svoji maminku, kněžnu rozenou Fürstenbergovou, že ty největší blbosti a zločiny se nedělají kvůli penězům, sexu nebo moci, ale vždy z ješitnosti.
Když jsem sledoval poslední jednání Rady ČT, včetně vystoupení Nory Fridrichové, nevěděl jsem, na kterou stranu se přiklonit. Ale jedno jsem věděl jistě. Všechno toto mělo být řešeno a diskutováno v České televizi dávno předtím, než byl pořad sestřelen. Mělo proběhnout mnoho schůzek, panelů či jen diskrétních rozhovorů v bludišti chodeb Kavčího krasu. Teprve pak mělo dojít k nějakému rozřešení. To, že celý problém takhle vyhřezl, poškodilo nejen Českou televizi a spoustu lidí, kteří se v ní snaží dělat poctivé maximum, ale i pořady a jejich důvěryhodnost.
V České televizi se bohužel hromadí problémy, které se táhnou celá desetiletí. A ačkoliv je současný ředitel řeší podobně důvtipně jako strážmistr Topinka, vina za jejich vznik padá daleko za něj, do působení předcházejících ředitelů. Při příležitosti zvyšování koncesionářských poplatků by bylo záhodno se konečně zamyslet, k čemu vlastně veřejnoprávní televizi potřebujeme a k čemu ne. Osekat, zeštíhlit, staleté pařezy vykopat a zasadit nové stromky. Přiblížit mladším generacím, které přestávají televizi potřebovat. Bojím se, že tohle Topinka nezvládne.
