Článek
Přečetl jsem si článek o tom, proč se říká „pije jako Dán“. Pisatelka popisuje švédskou kulturu pití, která se podle mého názoru nedosahuje úrovně norských rekordmanů.
V Norsku jsem se ocitl v roce 1981 jako emigrant s celou rodinou po velmi strastiplné a dramatické cestě. Po dvou letech jsme se nesmírně těšili na naši první dovolenou. Mallorka byla v té době destinace, která se v naší tehdy socialistické vlasti řadila do říše snů a fantazie.
Už cesta letadlem měla být zážitek. A byla.
Po startu, když zhasla světla „připoutejte se“, vypukla na palubě Sodoma Gomora. V té době se ještě v letadle kouřilo. Asi 80 % cestujících začalo okamžitě kouřit, včetně těch, kteří normálně nekouřili. Důvodem byla cena cigaret v duty free obchodech na letišti. To samé se týkalo alkoholu. Všichni si začali objednávat drinky jeden za druhým. Někteří řešili pomalou obsluhu tím, že si nakoupili malé jednorázové lahvičky s pitím, které si naskládali na poličku před sebe a postupně je začali vyprazdňovat. Za to vše mohla prohibice.
Nálada v letadle houstla, vidět bylo jen tři řady před sebe kvůli cigaretovému kouři. Klimatizace marně bojovala s přesilou kouřchtivých pasažérů, kteří nebrali ohled ani na malé děti na palubě. Někteří začali hulákat a jeden rychlopijan vytáhl ze zavazadlového prostoru nad hlavami velké rádio, což bylo v té době hrozně „cool“. Pustil ho na plné pecky a do rytmu vyprazdňoval další lahvičky.
Štiplavý kouř byl tak nepříjemný, že jsem s osmiletou dcerou strávil asi hodinu letu vpředu u pilotní kabiny ve stoje, neboť tam byla koncentrace kouře nejmenší. Žena se starším synem byli odsouzeni se dusit, neboť místo vpředu bylo omezené.
Konečně jsme přistáli na Mallorce a při výstupu z letadla na nás dýchl horký noční vzduch, který působil jako balzám na prožitý let a počasí v Norsku při odletu.
Konečně jsme se dostali do hotelu a rodina prohlásila, že má žízeň. Řekl jsem, že něco přinesu, ale rodinka – přes pozdní hodinu (byly asi dvě ráno) – prohlásila, že jde se mnou.
Venku byl intenzivní provoz jako v rušné metropoli. Bary a restaurace pulzovaly bavícími se lidmi, kteří si užívali dovolenou. Mezi nimi Skandinávci utržení z řetězu.
Kráčíme po ulici a náhle slyším skřípění brzd. Přes ulici mezi auty se kutálí popelnice s idiotem, který ji má naraženou na sobě do půl těla. Když se dokutálel na druhou stranu ulice, vysoukal se z šíleně smradlavé popelnice a začal sprostě norsky nadávat . Na hlavě měl pochopitelně vikingskou helmu. Pamatuju si, že jsme se strašně styděli za to, že máme něco společného s Norskem.
Později, když jsme už měli norské pasy, jsme se s nimi na jihu nikdy nechlubili a nadále jsme se styděli, když na dveřích restaurace byl velký nápis: „Norům vstup zakázán.“
