Rozhodnutí, která nevypadají hezky, ale mění svět

Veřejná debata o americkém zásahu vůči Venezuele se dnes vede téměř výhradně emocionálně – jako by samotný morální soud byl cílem, nikoli prostředkem k porozumění realitě. Otázka, jaké ekonomické a strategické důsledky toto rozhodnutí přináší, zůstává překvapivě upozaděna.

Již několik let sledujeme opakující se vzorec, kdy jsou geopolitická rozhodnutí posuzována především skrze morální odsudky, zatímco chladná analýza jejich dopadů zůstává stranou. Přitom právě racionální, důsledkový pohled je jediný, který může nabídnout odpověď na otázku, co tato rozhodnutí znamenají v krátkodobém, střednědobém i dlouhodobém horizontu – a pro koho.

Je to právě důsledková analýza, nikoli morální rozhořčení, která rozhoduje o tom, zda politická rozhodnutí realitu skutečně mění, nebo pouze dobře znějí.

O tom, zda politická rozhodnutí mění realitu, nerozhoduje jejich morální rámování, ale jejich konkrétní důsledky.

Z tohoto důvodu nemůže být důsledková analýza ani obhajobou, ani odsouzením prezidenta Donalda Trumpa. Nestojí na individuálních morálních soudech vydávaných za kolektivní normu, ani na právních rozborech samotné legality daného kroku.

Spojené státy učinily strategické rozhodnutí, jehož cílem je zvýšit tlak na politické vedení Venezuely a otevřít prostor pro změnu politických poměrů. Tento tlak má podobu kombinace sankcí, právních kroků a vyjednávání o budoucím fungování venezuelského ropného sektoru.

V případě změny politických poměrů by ve střednědobém až dlouhodobém horizontu mohlo dojít k postupnému navýšení dodávek ropy z Venezuely na světový trh. Venezuela přitom disponuje největšími prokázanými zásobami ropy na světě – přibližně 300 miliard barelů – a řadí se tak před Saúdskou Arábii i Kanadu.

Ropa jako klíčový nástroj geopolitiky slouží nejen jako zásadní zdroj příjmů, ale také jako páka na státní rozpočty a efektivní politický nástroj. Jakákoli změna v její nabídce proto neovlivňuje pouze energetický sektor, ale celý makroekonomický systém.

Navýšení dodávek ropy spouští učebnicový řetězec makroekonomické kauzality. Vyšší nabídka na globálním trhu snižuje rizikovou prémii, stabilizuje vstupy napříč výrobními řetězci a postupně se promítá do nižších nákladů na dopravu, výrobu i potraviny. Výsledkem je oslabení inflačních tlaků a snížení tlaku na růst mezd.

Ve svém důsledku představuje levnější energie jeden z nejrychlejších deflačních mechanismů v globální ekonomice. Takový vývoj vytváří prostor pro změnu rétoriky centrálních bank a v čase i pro uvolnění měnových podmínek.

Stabilizace měnového prostředí a návrat likvidity následně podporují růst rizikových aktiv, mezi něž patří akciové trhy i kryptoměny.

Ekonomický mechanismus založený na zvýšení nabídky ropy a následném tlaku na její cenu zároveň představuje strukturální problém pro Ruskou federaci. Ruský státní rozpočet je na příjmech z vývozu ropy a plynu existenčně závislý a jakýkoli dlouhodobější pokles cen se proto přímo promítá do jeho stability.

Cenový tlak omezuje fiskální manévrovací prostor Ruska, zvyšuje rozpočtové napětí a snižuje schopnost dlouhodobě financovat nákladné geopolitické projekty, včetně války na Ukrajině. Právě zde se cenový mechanismus stává nástrojem politického tlaku.

Ve srovnání se sankčním režimem, který je často obcházený a nese vysoké náklady i pro jeho iniciátory, může být tlak skrze globální ceny komodit v konečném důsledku efektivnějším a hůře neutralizovatelným nástrojem.

Cenový tlak prostřednictvím ropy je totiž tržním mechanismem, který zasahuje podstatně širší okruh aktérů a nelze jej administrativně vypnout ani selektivně aplikovat. Na rozdíl od sankcí, které lze obcházet prostřednictvím alternativních tras, zprostředkovatelů či tzv. stínových flotil, působí cenový mechanismus plošně a přímo – nejen na státní rozpočet, ale na celé ekonomické prostředí země.

Celá tato analýza odhaluje geopolitický paradox:
morální odsudky a volání po impeachmentu mohou ve svém důsledku oslabovat účinnost ekonomického tlaku a fakticky nahrávat Rusku v jeho ambicích na Ukrajině.

V geopolitice totiž často nevyhrává ten, kdo má pravdu, ale ten, kdo lépe pracuje s důsledky rozhodnutí.