Stát vs. domácnosti: proč přesun OZE poplatků mění cenu, ne existenci nákladů

Ještě před samotnou debatou je vhodné připomenout základní kontext. Vláda Andreje Babiše se rozhodla, že poplatky za podporu obnovitelných zdrojů energie nebudou hradit přímo prostřednictvím cen elektřiny domácností a firmy, ale převezme je na státní rozpočet. Nešlo o zrušení těchto nákladů, ale o změnu jejich nositele a způsobu financování.

Toto rozhodnutí se později stalo předmětem politických i veřejných sporů. Často je interpretováno buď jako „rozhazování peněz“, nebo naopak jako krok, který měl domácnostem ulevit. Aby bylo možné tento krok smysluplně posoudit, je ale nutné nejprve oddělit existenci nákladů od způsobu, jakým jsou financovány.

Debata o poplatcích za obnovitelné zdroje energie je často vedena ve zjednodušeném rámci: buď je platí stát, nebo domácnosti a firmy. Tento rámec ale míjí podstatu problému. Skutečný spor se netýká toho, zda náklady existují – ty už dávno vznikly – ale jakým způsobem jsou financovány.

Podpora obnovitelných zdrojů energie není hypotézou ani plánem do budoucna. Je výsledkem konkrétních politických rozhodnutí, která už byla učiněna: investic do výrobních kapacit, garantovaných výkupních cen, provozních podpor a regulatorních rámců. V okamžiku, kdy tyto závazky vznikly, vznikly i odpovídající náklady.

Současná debata proto neřeší, zda náklady na OZE budou, nebo nebudou. Ty už v ekonomice jsou. Řeší se pouze to, kde se objeví účetně – zda na straně státního rozpočtu, nebo přímo na straně domácností a firem prostřednictvím cen energií a poplatků.

To je zásadní rozdíl. Přesun poplatků mezi těmito dvěma úrovněmi nepředstavuje vytvoření nového výdaje ani „rozhazování peněz“. Jde o restrukturalizaci již existujícího břemene. Ekonomická realita se tím nemění – mění se pouze způsob, jakým je břemeno financováno.

Právě tato záměna – mezi vznikem nákladů a jejich financováním – je jedním z hlavních zdrojů nepochopení celé debaty. Pokud tento rozdíl neudržíme, budeme se neustále míjet v otázce, která ve skutečnosti nestojí: zda OZE „stojí peníze“. Stojí. Otázkou je pouze, jak draze je financujeme.

Rozdíl mezi státem a domácnostmi nespočívá v odpovědnosti, ale v tom, za jakých podmínek jsou schopni náklady financovat. Právě zde má stát strukturální výhodu, kterou žádná domácnost ani firma nemá.

Stát si dokáže půjčovat s výrazně nižší rizikovou prémií než soukromý sektor. Má přístup k dlouhodobému financování, stabilní poptávku po svých dluhopisech a schopnost rozprostřít náklady v čase bez okamžitého dopadu na spotřebu. Jinými slovy: stejné náklady dokáže financovat levněji.

Domácnosti a firmy tuto možnost nemají. Pokud na ně dopadnou dodatečné náklady prostřednictvím cen energií nebo poplatků, mají pouze dvě cesty. Buď omezí spotřebu a investice, což se promítá do nižší životní úrovně a slabší ekonomické aktivity. Nebo si půjčí za horších podmínek, s vyšším úrokem a vyšším celkovým nákladem.

Z makroekonomického pohledu proto nejde o to, že by stát „platil za domácnosti“. Jde o to, že volba nositele financování ovlivňuje celkovou cenu nákladů v ekonomice. Pokud jsou financovány přes stát, jsou rozloženy v čase a neseny levnějším kapitálem. Pokud jsou ponechány domácnostem a firmám, jsou financovány dráž a s okamžitým dopadem.

Pokud jsou náklady na podporu OZE ponechány na domácnostech, neznamená to pouze vyšší položku na účtu za elektřinu. Ve skutečnosti jde o řetězec ekonomických dopadů, které se promítají do celého rozpočtu domácnosti – často nepřímo a s větší intenzitou, než se na první pohled zdá.

Zvýšené náklady na energie snižují disponibilní příjem. Domácnosti pak reagují jedním ze dvou způsobů: buď omezují spotřebu, nebo se zadlužují. V obou případech jde o reálný ekonomický náklad, který se dále přenáší do celé ekonomiky – do maloobchodu, služeb i trhu práce.

Zatímco stát dokáže náklady rozložit v čase, domácnosti tuto možnost nemají. Vyšší výdaj za energie je okamžitý, bez ohledu na příjem, životní fázi nebo finanční rezervy. Právě proto dopadá tento typ financování regresivně – relativně více zatěžuje nízkopříjmové domácnosti než ty s vyššími příjmy.

Je důležité si uvědomit, že domácnosti nemají přístup k levnému kapitálu. Pokud jsou nuceny náklady financovat úvěrem, činí tak za výrazně horších podmínek, než jaké má stát. Výsledkem je vyšší celková cena téhož břemene – zaplacená na úrocích, omezené spotřebě nebo ztracených příležitostech.

Přesun nákladů na domácnosti má ještě jeden, méně viditelný, ale zásadní dopad. Vytváří morální hazard v politickém rozhodování. Stát si tímto krokem může opticky zlepšit rozpočtové ukazatele, aniž by reálně cokoliv ušetřil.

Náklady nezmizely – pouze byly přesunuty mimo rozpočet. Tento mechanismus ale vytváří precedent: místo hledání efektivních úspor, revize výdajů nebo systémových řešení vzniká pokušení přenášet břemeno na domácnosti, kde se účetně „ztratí“ v cenách a poplatcích.

Takový přístup neřeší příčinu problému, pouze odsouvá jeho dopady. Z dlouhodobého hlediska oslabuje důvěru ve fiskální odpovědnost státu a zvyšuje riziko, že podobné přesuny budou používány opakovaně – pokaždé, když se politicky nepodaří prosadit skutečné reformy na straně výdajů.

Morální hazard zde nespočívá v samotné podpoře OZE, ale v tom, jak snadné se stává přesunout náklady mimo rozpočet, místo aby byly řešeny transparentně a efektivně.

Jakmile oddělíme existenci nákladů od jejich financování, ukáže se, že spor o to, zda mají poplatky za OZE nést stát, nebo domácnosti a firmy, je zavádějící. Rozhoduje pouze to, kdo je financuje a za jakých podmínek.

Přesun nákladů mimo státní rozpočet nepředstavuje skutečnou úsporu, ale účetní řešení bez ekonomického efektu, které navíc vytváří prostor pro opakování téhož postupu i v budoucnu. Ekonomická otázka podpory OZE tak nestojí mezi státem a domácnostmi, ale mezi efektivním a neefektivním financováním týchž závazků.

Často zaznívá argument, že poplatky nenesou přímo domácnosti, ale firmy. Z ekonomického hlediska je však tento rozdíl do značné míry formální. Firmy nejsou konečným nositelem nákladů – fungují jako mezistupeň jejich přenosu.

Vyšší náklady na energie se promítají do cen výrobků a služeb, do tlaku na mzdy nebo do omezení investic. Všechny tyto kanály se nakonec setkávají u domácností: buď ve formě vyšších cen, nižší kupní síly, nebo slabšího růstu mezd.

I zde se potvrzuje základní princip celého textu: nejde o to, kde se náklad objeví účetně, ale kde a jak se projeví ekonomicky.

Debata o OZE se často zvrhává v morální nebo ideologický spor. Přitom jde především o volbu mechanismu, nikoli o popření reality nákladů. Ty už existují a nezmizí tím, že je přesuneme mimo rozpočet nebo skryjeme do cen.

Otázka proto nestojí, zda má stát „platit za lidi“, nebo lidé „za stát“. Otázka zní, zda chceme problémy řešit transparentně a efektivně, nebo pouze účetně přerozdělovat břemeno tak, aby bylo méně vidět.

Protože v okamžiku, kdy se politická rozhodnutí začnou řídit tím, co je nejméně viditelné, a ne tím, co je nejméně nákladné, přestáváme řešit energetiku – a začínáme řešit důsledky vlastních zkratek.

Protože v ekonomii nakonec nerozhoduje, kdo náklad zaplatí na papíře, ale kdo jej zaplatí v životě – a za jakých podmínek.