Článek
Každý z nás má nějaký vztah k tomu, co vlastní. Někdo si všechno schovává, jiný rozdává, jako by zítra nemělo přijít. Jeden počítá každou korunu, druhý ji nechává odplout bez mrknutí oka. A mezi tím? Většina z nás. Někdy šetříme, jindy pustíme víc, než jsme chtěli. Někdy se držíme zpátky, jindy se rozmáchneme. A právě v tomhle pohybu mezi „držet“ a „pustit“ se odehrává spousta malých rozhodnutí, která o nás něco říkají.
Lakota a rozhazovačnost jsou dva extrémy. Ale nejsou to jen ekonomické pojmy. Jsou to způsoby, jak se vztahujeme ke světu. Jak chráníme sami sebe. Jak se snažíme mít věci pod kontrolou - nebo je naopak pustit.
Co to vlastně znamená být lakomý?
Lakota není jen o penězích. Může se týkat času, pozornosti, péče, informací. Je to postoj, který říká: „Raději si to nechám pro sebe.“ Někdy je to rozumné - člověk si chrání své zdroje, šetří, plánuje. Jindy je to spíš strach - že když něco pustí, už to nedostane zpátky. Že když dá, zůstane mu míň. Že když se otevře, bude zranitelný.
U lidí, kteří mají moc, může lakota vypadat jako efektivita. Rozpočtová odpovědnost. Strategické rozhodování. Ale někdy je to jen opatrnost, která se proměnila v uzavřenost. A když se k tomu přidá pocit výjimečnosti - přesvědčení, že „já vím líp“, „já si zasloužím víc“ - vzniká postoj, který je velmi pevný. Neochota pustit se do neznámého. Neochota sdílet, riskovat, otevřít se.
A co rozhazovačnost?
Rozhazovačnost je opačný pól. Dávání bez rozmyslu. Utrácení, sdílení, pouštění všeho, co člověk má - často impulzivně. Může působit jako štědrost, ale někdy je to jen jiná forma obrany - snaha zaplnit prázdno, utéct před nejistotou, ukázat sílu. Někdo rozhazuje, protože se tak cítí silný. Jiný proto, že se bojí, že když si něco nechá, bude vypadat sobecky. A někdy je to prostě zvyk - naučený, nevědomý, zakořeněný.
Rozhazovačný člověk nemusí být bohatý. Může být jen zvyklý dávat, protože se tak cítí potřebný. Nebo proto, že se bojí, že když si něco nechá, bude sám.
Čtyři typy lidí podle vztahu k tomu, co mají
Abychom si to lépe představili, pojďme si popsat čtyři základní postoje:
- Lakomý člověk si všechno nechává pro sebe. Ne proto, že by neměl, ale protože se bojí pustit. Je velmi opatrný, často až uzavřený. Nerad sdílí, nerad riskuje. Výsledkem může být izolace a nedůvěra ze strany ostatních.
- Šetrný člověk je rozumný hospodář. Přemýšlí, než něco dá, ale není uzavřený. Ví, kdy má smysl investovat, kdy pomoci, kdy se podělit. Jeho šetrnost není o strachu, ale o rovnováze. Lidé ho vnímají jako spolehlivého a férového.
- Štědrý člověk rád dává. Sdílí čas, pozornost, prostředky. Jeho štědrost je promyšlená - není to impulzivní rozhazování, ale vědomé rozhodnutí. Umí být otevřený, ale zároveň si chrání své hranice.
- Rozhazovačný člověk dává bez rozmyslu. Utrácí, rozdává, pouští vše, co má - často impulzivně. Může působit velkoryse, ale jeho rozhazovačnost bývá neudržitelná. Někdy je to způsob, jak si získat pozornost, jindy únik před prázdnotou.
Když se do toho vloží moc
U lidí s rozhodovací pravomocí - politiků, manažerů, úředníků - se lakota i rozhazovačnost projevují jinak. Nejde jen o osobní volby, ale o rozhodnutí, která ovlivňují ostatní.
Lakota může vést k šetření na veřejných službách, k opatrnosti, k uzavřenosti. Rozhazovačnost může vést k neefektivním projektům, k plýtvání, k populismu. A když se k tomu přidá pocit výjimečnosti, vzniká postoj, který může být velmi pevný - a zároveň velmi vzdálený běžným lidem.
Rovnováha mezi dvěma póly
Ideální není ani jeden extrém. Zdravá rovnováha znamená umět dát, když je to potřeba - ale také umět říct „ne“, když je to rozumné. Je to o schopnosti rozlišit, kdy je štědrost silou a kdy slabostí. Kdy je šetření rozvahou a kdy strachem.
Rozlišit mezi těmito postoji není snadné. Vyžaduje to cit, empatii, schopnost vidět za rozhodnutí. A hlavně ochotu ptát se: „Proč to vlastně dělám takhle?“ Ne proto, abych se změnil. Ale abych se pochopil.
Na závěr
Lakota, rozhazovačnost, moc, výjimečnost - to všechno jsou jen různé způsoby, jak se snažíme zvládnout svět kolem sebe. Někdy fungují. Jindy ne. Ale vždycky o nás něco říkají.
A pokud se naučíme tyto postoje vnímat bez soudů, s odstupem a zvědavostí, možná zjistíme, že mezi „držet“ a „pustit“ existuje prostor, kde se dá žít klidněji. A rozhodovat moudřeji.
Ne jako ideál. Spíš jako možnost.
