Článek
Kohout, který si říkal o malér
Kdysi dávno žila stařenka, která měla kohouta. Ale ne ledajakého - byl to rváč, výtržník, a navíc jednooký. Každý den vyrážel na cizí dvorky, kde naháněl kuřata, skákal na slepice a vyzýval domácí kohouty k boji. Když se mu někdo postavil, začal křičet: „Nechej mě, jsem tu cizí, patřím stařence!“ a utekl zpět domů.
Sousedé si stěžovali, stařenka ztrácela trpělivost. Až jednoho dne řekla: „Běž si kam chceš, ale na mém dvoře už nemáš co dělat!“ Kohout se urazil a odešel. Zůstal sám, bez přístřeší, bez ochrany - jen se svým egem a drzostí.
Liška, která si myslela, že má vyhráno
Jednoho večera vyrazila liška na lov. Ve stohu sena našla kohouta a bez váhání ho popadla. Běžela s ním směrem k lesu, už si představovala, jak si pochutná. Jenže v tu chvíli ji zahlédl sedlák a začal na ni křičet: „Pusť toho kohouta, ty rezavá zlodějko!“
Kohout, i když v nebezpečí, neztratil hlavu. Začal lišku provokovat „To si necháš líbit? Sedlák ti nadává a ty mlčíš? Vždyť jsem stařenčin kohout, ne jeho!“ Liška se nechala vyprovokovat. Zastavila se, otočila se na sedláka a začala mu nadávat. A zatímco se rozčilovala, kohout zmizel.
Ponaučení, které platí dodnes
Tato pohádka je víc než jen příběh o zvířátkách. Je to metafora lidského světa:
- Důvtip může zachránit i v bezvýchodné situaci. Kohout, ač v pasti, využil slabinu lišky - její pýchu a potřebu mít poslední slovo.
- Pozor na manipulaci. Liška se nechala vyprovokovat, protože nedokázala ustát urážku. Kolikrát se i my necháme zatáhnout do hádky, místo abychom si šli za svým cílem?
- Pýcha předchází pád. Kohout byl výtržník, který si o problémy říkal. Nakonec se zachránil, ale jeho osamění bylo důsledkem jeho chování.
- A i ti nejmazanější se mohou spálit. Liška, známá svou chytrostí, byla napálena. A tak se urazila, že prý už nikdy s lidmi nepromluví.
Pohádky mají tu moc, že v jednoduchém příběhu skrývají hluboké pravdy. A tahle - o kohoutovi a lišce - je jednou z těch, které bychom si měli připomínat častěji. Ne kvůli zvířatům, ale kvůli sobě.
