Článek
Když prach na knihách odhalí něco víc než zapomenutý titul
Úklid knihovny má zvláštní schopnost otevírat dveře do minulosti. Jen otřete trochu prachu a najednou držíte v ruce knihu, která hýbala literárním světem. Mně se to stalo s „Vrahem policistů“ - jedním z dílů desetisvazkové série „10 románů o zločinu“. A v tu chvíli mi došlo, že většina čtenářů dnes vůbec netuší, kde se vlastně vzala ta slavná „severská detektivka“
Dnes ji spojujeme s Nesbøm, Larssonovou nebo temnými seriály z Netflixu. Jenže skutečný začátek je mnohem starší. A hlavně mnohem politicky ostřejší, než by dnešní marketing dovolil přiznat.
Mýtus: Severská detektivka začíná s Nesbøm
Dnešní čtenář má pocit, že se žánr zrodil někdy kolem roku 2000, kdy se na scéně objevil Harry Hole a začal pít, vyšetřovat a přežívat všechno, co by běžného policistu dávno poslalo do invalidního důchodu.
Jenže tohle je jen vrchol ledovce. A jak víme - u severských příběhů je vždycky zajímavější to, co je pod hladinou.
Skutečný začátek: Sjöwallová & Wahlöö
V 60. letech si švédská autorská dvojice Maj Sjöwallová a Per Wahlöö řekla, že napíše desetidílnou sérii detektivek jako marxistickou kritiku švédského státu. Ano, čteš správně. Žádné „noir“, žádné „temné fjordy“, ale systematická literární pitva společnosti, která se sama považovala za vzor sociálního státu.
Jejich hrdina Martin Beck nebyl superhrdina. Nebyl ani geniální samotář. Byl to unavený, lidský policista, který se potýká s byrokracií, rozpadajícím se manželstvím a realitou, která se nehodí do oficiálních statistik.
A hlavně: vražda u nich nebyla záhadou, ale diagnózou společnosti.
„Vrah policistů“, je přesně ten typ knihy, který připomíná, že severská detektivka vznikla jako společenský komentář - ne jako estetika chladných barev a depresivních krajin.
Proč to vzniklo právě na severu
Skandinávie 60. let byla bohatá, sebevědomá a přesvědčená o vlastní dokonalosti. A právě proto byla ideálním místem pro literární vzpouru. Detektivka byla bezpečný žánr: čtenáři ji milovali, kritici ji přehlíželi a politici ji nebrali vážně. Což je ideální kombinace, když chcete říkat věci, které se jinak neříkají nahlas.
Sjöwallová a Wahlöö tak využili vraždu jako rentgen společnosti. Každý případ ukazoval, kde se systém láme, kde selhává solidarita, kde se ztrácí důvěra.
A tím položili základní kámen žánru, který dnes považujeme za „typicky severský“.
Jak se z toho stal fenomén
Po jejich smrti žánr nezmizel — naopak. Převzali ho další autoři, kteří si z jejich odkazu vzali to nejdůležitější:
- Henning Mankell přidal melancholii a pomalé tempo.
- Stieg Larsson přidal hněv a téma zneužívání moci.
- Jo Nesbø přidal temnotu, adrenalin a globální úspěch.
- Jussi Adler-Olsen přidal humor, outsiderství a lidskou křehkost.
Závěr: Co nám říká zaprášená kniha v ruce
Když při úklidu narazíte na starou zapomenutou knihu, není to jen nostalgie. Je to připomínka, že žánry mají své kořeny - a ty bývají někdy mnohem zajímavější než jejich současná podoba.
Severská detektivka nezačala u drsných policistů, kteří pijí kávu v nekonečné zimě. Začala u dvou autorů, kteří se rozhodli, že vražda je nejlepší způsob, jak mluvit o společnosti, která si myslí, že je dokonalá.
A možná právě proto nás tyhle příběhy dodnes tak přitahují. Ne kvůli temnotě severu, ale kvůli světlu, které vrhají na naše vlastní slepá místa.
