Článek
Jenže život není tak jednoduchý.
O výši příjmu nerozhoduje pouze pracovitost a schopnosti. Roli hraje vzdělání, rodina, zdraví, místo, kde člověk žije, nabídka práce, doba, ve které vstoupil na pracovní trh, a někdy i obyčejné štěstí.
Přesto jsme si zvykli spojovat výši příjmu s mírou zásluh.
A právě tady podle mě začíná problém.
Když člověk přijde o práci
Představme si dva lidi. Oba celý život pracují, oba jednoho dne přijdou o zaměstnání.
Jeden měl vysoký příjem, druhý nízký.
Ve chvíli, kdy oba ztratí práci, jsou ale oba nezaměstnaní. Oba musí platit bydlení, energie, jídlo a další běžné výdaje. Přesto jeden dostane vyšší podporu a druhý nižší.
Je to opravdu spravedlivé?
Podpora v nezaměstnanosti by podle mě neměla být odměnou za výši předchozí mzdy. Jejím smyslem je pomoci člověku překlenout období bez práce a dát mu čas najít si nové zaměstnání.
Proto mi dává smysl stejná základní podpora pro každého nezaměstnaného. Měla by být důstojná, ale zároveň časově omezená a nastavená tak, aby motivovala k návratu do práce.
Člověk s vyšším příjmem může mít větší úspory nebo jiné vlastní zabezpečení. To mu nikdo nebere. Otázkou je, proč by měl stát rozdíly mezi lidmi ještě dále prohlubovat.
A potom přijde důchod
U důchodů je otázka zásluhovosti ještě citlivější.
Často slyšíme: „Kdo více odváděl, musí mít také vyšší důchod.“
Určitá logika v tom samozřejmě je. Jenže vysoký příjem není automaticky důkazem větší společenské hodnoty a nízký příjem není důkazem menší pracovitosti.
Člověk, který celý život pracoval ve výrobě, obchodě, službách nebo pečoval o druhé, mohl mít nízkou mzdu. Přesto chodil každý den do práce, platil odvody a dělal práci, bez které by společnost nemohla fungovat.
Je jeho práce méně hodnotná jen proto, že byla hůře zaplacená?
Právě tady má podle mě pojem zásluhovost své limity.
Když se rozdíly přenášejí celý život
Člověk s nízkým příjmem má obvykle menší možnost vytvářet úspory a finanční rezervu. Když potom přijde o práci, může mít zároveň nižší podporu. A pokud má po celý život nízké příjmy, projeví se to nakonec i na jeho důchodu.
Rozdíl, který vznikl někdy na začátku pracovního života, se tak může táhnout desítky let.
A pořád tomu říkáme zásluhovost.
Možná bychom se ale měli ptát, jestli nechceme pouze přenášet ekonomické rozdíly z jedné životní etapy do druhé.
Nechci trestat úspěšné
Tohle není výzva k tomu, aby všichni měli stejně.
Kdo má vysoký příjem, může si spořit, investovat a vytvářet vlastní rezervy. Rozdíly v příjmech budou vždy existovat a samy o sobě nejsou problém.
Důležitá je ale hranice, pod kterou by člověk neměl spadnout.
Stát by podle mě měl každému garantovat důstojný základ. Nad ním může existovat prostor pro zásluhovost, vlastní úspory a osobní odpovědnost.
To se týká podpory v nezaměstnanosti i důchodů.
Zásluhovost má své místo
Neříkám, že zásluhovost musíme úplně zrušit. Říkám, že nemůže být jediným měřítkem spravedlnosti.
Je správné ocenit práci, odpovědnost a možnost vytvořit si vlastní zabezpečení. Zároveň ale musí existovat solidarita a jistota, že člověk s nízkými příjmy nebude na konci života odsouzen k chudobě.
Možná bychom proto měli změnit způsob, jak o spravedlnosti přemýšlíme.
Neříkat:
„Dostaneš tolik, kolik sis zasloužil.“
Ale spíš:
„Každý má mít důstojný základ. Nad něj může každý získat tolik, kolik si dokázal vytvořit vlastní prací a odpovědností.“
Zásluhovost má své místo, ale nesmí se stát výmluvou pro to, aby člověk s nízkým příjmem dostal v každé životní etapě také méně důstojnosti. Ne všichni musí mít stejně, ale každý, kdo celý život pracoval nebo se ocitne bez práce, by měl mít jistotu důstojného základu - protože spravedlivá společnost se nepozná podle toho, kolik dá těm nejúspěšnějším, ale podle toho, jestli nenechá ty slabší propadnout na dno.
