Článek
Včera jsem psala satiru.
Vymýšlela jsem si svět, ve kterém už člověk nemůže jen tak něco vypěstovat, opravit, darovat nebo uvařit pro sousedy, aniž by někde existoval formulář, povolení nebo správně zvolená kolonka.
Byla to nadsázka.
Trochu jsem to přehnala.
Vymýšlela jsem si úředníka, který potřebuje vědět, jestli šest vajec darovaných sousedovi představuje dar, směnu, ekonomickou činnost, nebo snad jinou formu podezřelé mezilidské spolupráce.
Smála jsem se tomu.
A říkala si, že to už je moc.
A pak jsem dnes ráno narazila na článek z Ameriky.
A řekla jsem: Do paroma.
Ono to není zase tak vymyšlené.
V Harrisburgu v Missouri začala Kathy Kite připravovat doma snídaně zdarma pro lidi z okolí. Začalo to poté, co místní podnik, kde pracovala, přestal běžně podávat snídaně. Někteří lidé tam podle ní byli zvyklí chodit a potřebovali něco lepšího než koblihy.
Tak začala vstávat kolem třetí ráno, vařit a otevírat svůj dům lidem, kteří měli hlad.
Zdarma.
Ne jako podnikání.
Ne jako restauraci.
Prostě proto, že chtěla nakrmit lidi ze své komunity.
A pak přišel zdravotní úřad.
Kathy podle reportáže dostala dopis, že k přípravě jídla pro ostatní potřebuje příslušné povolení či licenci. Později dostala další dopis kvůli ceduli „open“ před domem a bylo v něm upozornění na možné právní následky.
A tady jsem se zastavila.
Protože přesně tohle jsem včera psala jako satiru.
Vymyslela jsem si člověka, který chce udělat něco obyčejného pro druhé.
A systém mu řekne:
Ano, ale nejdřív si to pojďme zařadit.
Je to služba?
Podnikání?
Stravovací zařízení?
Dar?
Soukromá návštěva?
Veřejná činnost?
Právě tahle otázka je na celém příběhu možná nejzajímavější.
Protože samozřejmě existují důvody, proč jsou potraviny regulované.
Když někomu vaříte jídlo pro veřejnost, může jít o hygienu a bezpečnost. A není fér předstírat, že všechna pravidla jsou nesmyslná jen proto, že nám někdy připadají otravná.
Jenže potom přijde druhá otázka:
Co se stane, když stejná pravidla začnou dopadat na obyčejnou lidskou výpomoc?
Kathy tvrdí, že neprovozuje restauraci.
Pro ni jsou lidé, kteří k ní chodí, sousedé a přátelé.
Úřad naopak podle reportáže řeší, že jde o přípravu a poskytování jídla lidem mimo běžný rámec domácnosti a že mohou být potřeba příslušná povolení. Její právník tuto interpretaci napadl.
A najednou to není tak jednoduché.
Není to příběh „hodný člověk versus zlý úředník“.
Je to mnohem zajímavější.
Je to příběh o tom, jak se může obyčejná lidská činnost dostat do prostoru, kde už ji systém neumí vnímat jinak než jako činnost, kterou je potřeba zařadit.
Protože systém potřebuje kategorie.
Člověk ne.
Člověk vidí souseda.
Má hlad?
Tak ho nakrmím.
Potřebuje pomoct?
Tak mu pomůžu.
Máme toho moc?
Tak se rozdělíme.
Nemáš vejce?
Vezmi si šest.
A když je budu potřebovat já, třeba mi je zase dáš.
Hotovo.
Žádný obchodní model.
Žádná aplikace.
Žádné předplatné.
Žádné věrnostní body.
Jen člověk a člověk.
Tomu jsem včera začala říkat člověčina.
A právě proto mě ten americký příběh tak zaujal.
Včera jsem si vymýšlela absurdní svět, ve kterém bude člověk jednou potřebovat povolení i na obyčejnou sousedskou výpomoc.
A dnes jsem zjistila, že skutečný svět umí napsat vlastní verzi.
Možná méně absurdní.
A právě proto možná ještě zajímavější.
Protože skutečná absurdita není v tom, že existují pravidla.
Skutečná otázka je:
Kolik pravidel může člověk vytvořit, než začne mít problém rozeznat obyčejného souseda od zákazníka?
A kolik věcí jsme si zvykli dělat pouze tehdy, když jsou za ně peníze?
Když někomu posekám zahradu za peníze, je to práce.
Když mu ji posekám zadarmo, je to pomoc.
Když mi příště opraví plot, je to co?
Když mi soused dá vejce a já mu za měsíc pomůžu se dřevem, je to obchod?
Když uvařím snídani pro lidi, které znám, je to ještě pohostinnost?
A když je jich víc?
Přestává být lidská pomoc lidskou pomocí v okamžiku, kdy překročí určitý počet lidí?
Kde přesně je ta hranice?
A kdo ji určí?
Možná jsme si totiž zvykli na jednu zvláštní věc.
Když někdo něco dělá za peníze, rozumíme tomu.
Je to služba.
Když něco dělá zdarma, začínáme hledat důvod.
Proč?
Co z toho má?
Je to opravu zdarma?
Není za tím nějaký obchod?
Nemá licenci?
Není to podnikání?
Je to povolené?
Jako bychom zapomněli, že existuje ještě třetí možnost:
Člověk to dělá proto, že chce.
Protože má dost.
Protože může.
Protože vidí někoho, kdo potřebuje pomoc.
Protože mu to dává smysl.
A nepotřebuje za tím žádný další motiv.
Možná je právě tahle ta věc, která mi na včerejší satiře připadala tak absurdní.
Ne zákaz snídaně.
Ne formulář.
Ne licence.
Ale představa, že každá lidská činnost musí mít nějakou ekonomickou kategorii, aby byla legitimní.
Že když něco děláme pro peníze, je to práce.
Když to děláme zdarma, musíme vysvětlit proč.
Přitom možná právě to „proč“ je úplně jednoduché.
Protože jsme lidé.
A protože někdy máme něco, co jiný člověk zrovna nemá.
Jídlo.
Čas.
Sílu.
Nářadí.
Znalost.
Vodu.
Auto.
Nebo jen jen ochotu vstát ve tři ráno a uvařit snídani.
Včera jsem z toho udělala satiru.
Dnes už si tak jistá nejsem.
Protože když jsem četla ten americký příběh, napadlo mě něco nepříjemného:
Možná jsem včera nevymýšlela dost absurdní svět.
A tak sem dávám i odkaz na původní článek, protože tohle už nechci vyprávět podle svého dojmu.
Harrisburg woman continues servind free breakfast despite Health Deparment legal battle - ABC17NEWS/KMIZ
A teď mě opravdu zajímá jedna věc:
Kde podle vás končí potřebná ochrana lidí a začíná svět, ve kterém už člověk potřebuje povolení být člověkem?
