Neviditelné ženy, neviditelná práce: od minulosti k dnešku

Když jsem narazila na článek Věry Říhové z Britských listů, který se věnuje postavení žen v domácnosti před rokem 1989, uvědomila jsem si, jak málo se o této skupině mluví i dnes. Ačkoliv se společnost od dob socialismu výrazně proměnila, ženy, které se rozhodnou věnovat péči o rodinu na plný úvazek, zůstávají často na okraji zájmu. Jejich práce je neviditelná, nedoceněná a systémově opomíjená. Nechci kritizovat, ale poukázat na to, že i v současnosti máme co napravovat.

V socialistickém Československu platila zákonná povinnost pracovat. Nepracovat mohlo znamenat obvinění z příživnictví. Přesto existovaly výjimky - ženy v domácnosti a čekatelé na práci. Jak uvádí Věra Říhová, ženy, které pečovaly o děti, seniory nebo osoby s postižením, nebyly trestány. Byly tolerovány, ale zároveň systémově přehlíženy. Nedostávaly žádnou podporu, byly odkázány na příjmy manžela nebo rodičů, a jejich práce nebyla uznávána jako ekonomicky hodnotná.

Říhová vzpomíná na desítky žen, které znala osobně - svobodné matky, vdovy, rozvedené i vdané. Žádná z nich nebyla stíhána za příživnictví, přestože nepracovala. Některé pečovaly o děti, jiné o přestárlé rodiče či osoby s postižením. Jedna z nich byla manželkou politika, která se starala o rodinnou vilu a organizovala společenské akce. Její práce byla reálná, ale neviditelná.

Zajímavý je i rozdíl mezi muži a ženami. Muži evidovaní na úřadech práce mohli pobírat podporu, jak potvrzuje František Vaněček ve své knize „Deník chartisty“. Ženy v domácnosti však žádnou podporu nedostávaly. Říhová to označuje za diskriminaci, která se tehdy neřešila a dodnes se o ní mlčí.

Dnes už příživnictví není trestným činem. Práce je právem, nikoli povinností. Ženy mají možnost volby - mohou pracovat, podnikat, nebo se rozhodnout pro péči o rodinu. A přesto se mnohé potýkají s podobnými problémy jako jejich předchůdkyně.

Ženy v domácnosti často nemají vlastní příjem. Jsou závislé na partnerovi, což je činí zranitelnými v případě rozvodu, úmrtí partnera nebo domácího násilí. Tato závislost není jen finanční, ale i právní - například při rozdělování majetku nebo nároku na důchod. V mnoha případech nemají přístup k finančním prostředkům, nemají vlastní bankovní účet nebo možnost rozhodovat o rodinném rozpočtu.

Péče o děti, úklid, vaření, péče o seniory - to vše jsou činnosti, které mají vysokou společenskou hodnotu, ale nulovou ekonomickou odměnu. Nezapočítávají se do HDP, nejsou ohodnoceny mzdou, a často nejsou ani společensky uznávány. Přitom bez této práce vy mnoho domácností nefungovalo. Ekonomika stojí na neplacené péči, ale nepočítá s ní.

Ženy, které strávily desetiletí péčí o rodinu, mají často velmi nízké důchody. Systém je nastaven tak, že odměňuje výdělečnou činnost, nikoli péči. Výsledkem je, že mnoho žen v důchodovém věku žije na hranici chudoby, přestože celý život pracovaly - jen neformálně. Důchodový systém nepočítá s tím, že péče o rodinu je plnohodnotná práce.

Ve veřejném diskurzu se o ženách v domácnosti mluví málo. Často jsou vnímány jako „neproduktivní“, „závislé“ nebo dokonce „zastaralé“. Média, politika i vzdělávací systém se zaměřují na kariérní úspěchy, zatímco domácí péče zůstává v pozadí. V kampaních se objevují úspěšné podnikatelky, manažerky, sportovkyně - ale ženy v domácnosti jako by neexistovaly.

Z právního hlediska je postavení žen v domácnosti nejednoznačné. Neexistuje žádná zvláštní právní definice této role, žádná ochrana ani nárok na odměnu. V případě rozvodu se péče o domácnost často nepromítne do rozdělení majetku. V případě úmrtí partnera může žena zůstat bez prostředků. A v případě domácího násilí je její ekonomická závislost překážkou k odchodu.

Mnohé ženy v domácnosti zažívají pocit izolace, nedostatku uznání a ztráty identity. Společnost je nevidí, ekonomika je nepočítá, a ony samy si často kladou otázku, zda jejich práce má smysl. Tento pocit může vést k depresím, úzkostem nebo pocit méněcennosti. Přitom právě ony tvoří základ rodinného života.

V některých zemích se domácí práce uznává jako práce. Například v Německu se péče o člena rodiny započítává do důchodového systému. Ve Švédsku existují programy, které umožňují kombinovat péči s flexibilní prací. V Kanadě se diskutuje o zavedení „péče jako profese“ s nárokem na odměnu a právní ochranu.

Česká republika zatím zaostává. Domácí péče je vnímána jako soukromá záležitost, nikoli jako veřejný zájem. A to je třeba změnit.

Pokud chceme být skutečně spravedlivou a moderní společností, musíme:

Článek Věry Říhové nám připomíná, že ženy v domácnosti byly vždy součástí společnosti, i když často neviditelnou. Dnes už je neodsuzujeme, ale stále je dostatečně nepodporujeme. Jejich práce drží rodiny pohromadě, umožňuje ostatním pracovat, tvořit, růst. A přesto zůstává bez odměny, bez uznání, bez hlasu.

Nejde o nostalgii ani o kritiku minulosti. Jde o to, abychom jako společnost konečně uznali, že péče je práce. A že ženy, které ji vykonávají, si zaslouží víc než jen tiché poděkování.

Je třeba, aby se domácí péče stala součástí veřejné debaty, aby se promítla do zákonů, rozpočtů i vzdělávání. Aby se ženy v domácnosti necítily jako „méně hodnotné“, ale jako plnohodnotné členky společnosti, které svou prací přispívají k jejímu fungování.

Pokud budeme dál přehlížet jejich roli, budeme přehlížet samotné základy lidské solidarity. A pokud ji konečně uznáme, můžeme vytvořit společnost, která je nejen produktivní, ale i spravedlivá, lidská a udržitelná.