Článek
Pohádka „Mikula a Mikulka“ od Hanse Christiana Andersena patří mezi jeho méně známá, avšak o to zajímavější díla. Na rozdíl od melancholických příběhů jako „Malá mořská víla“ nebo „Děvčátko se sirkami“ se zde Andersen pouští do satiry a grotesky, která s humorem a nadsázkou odhaluje lidské slabosti - především závist, hloupost a slepé napodobování.
V jedné vesnici žili dva muži, oba se jmenovali Mikuláš. Aby je lidé odlišili, říkali jednomu Mikula - tomu bohatšímu, který vlastnil čtyři koně - a druhému Mikulka - chudému muži s jediným koněm. Mikulka byl nucen půjčovat svého koně Mikulovi, který mu za to jednou týdně pomáhal s prací. Jednoho dne, když Mikulka orá pole se všemi pěti koňmi, radostně zvolá: „Hyje, všichni moji koníčkové!“ Mikula se rozzuří, prostě se cítí uražen, a Mikulkova koně zabije.
Mikulka však nezoufá. Stáhne z mrtvého koně kůži, vloží ji do pytle a vydá se do města, aby ji prodal. Cestou zabloudí a přenocuje na střeše kůlny u statku. zde se stane svědkem tajného setkání selky a kostelníka. Když se nečekaně vrátí domů selčin manžel, Mikulka využije situace a předstírá, že jeho pytel s koňskou kůží je kouzelný. Tvrdí, že v něm sídlí čaroděj, který přičaroval jídlo, víno i samotného ďábla - kostelníka ukrytého v truhle. Sedlák, vyděšený a ohromený, mu za pytel zaplatí celý věrtel peněz.
Když se Mikula dozví o Mikulkově náhlém bohatství, rozhodne se ho napodobit. Zabije své čtyři koně, stáhne z nich kůže a snaží se je prodat stejně jako Mikulka. Místo zisku se však dočká výsměchu a výprasku od ševců a koželuhů. Mikulka mezitím pokračuje ve svých podvodech - když mu zemře babička, předstírá, že ji zabil hostinský, a vymámí z něj další věrtel peněz jako odškodnění.
Mikula, stále posedlý závistí, se rozhodne Mikulku zabít. Strčí ho do pytle a chystá se ho hodit do řeky. Nechá pytel u kostela a jde si poslechnout kázání. Mikulka mezitím přesvědčí starého pasáka dobytka, že v pytli se dostane do nebe, a vymění si s ním místo. Mikula pak hodí pytel do vody, netuše, že právě utopil nevinného starce. Když se vrací, potkává Mikulku, který mu tvrdí, že v řece získal stádo „mořského dobytka“. Mikula, zaslepený chamtivostí, vleze do pytle sám a Mikulka ho bez milosti hodí do řeky.
Příběh končí tím, že Mikulka odchází domů s celým stádem a bohatstvím, zatímco Mikula končí na dně řeky - obětí vlastní hlouposti.
Andersen touto pohádkou mistrně ukazuje, že chytrost a schopnost improvizace mohou být silnější než majetek a postavení. Mikulka sice není morálním hrdinou - podvádí, lže a manipuluje - ale jeho důvtip mu umožňuje přežít a dokonce zbohatnout. Mikula naopak zosobňuje lidskou malost, závist a neschopnost samostatně myslet. Jeho snaha slepě napodobit úspěch druhého bez pochopení souvislostí vede k jeho pádu.
„Mikula a Mikulka“ je pohádka, která se směje lidské pošetilosti, ale zároveň varuje před důsledky bezmyšlenkovitého chování. Je to příběh, který i po více než sto letech zůstává aktuální - v době, kdy se množí snaží kopírovat úspěch druhých bez vlastního úsilí, je Andersenovo poselství jasné: bez rozumu a nadhledu se člověk snadno stane směšným - nebo dokonce obětí vlastních činů.
