Článek
Svoboda. Slovo, které zní vznešeně, hrdě, slavnostně. Slovo, které se objevuje v ústavách, na billboardech, v projevech i v reklamách na jogurty. Slovo, které má evokovat možnost volby, důstojnost, prostor pro vlastní cestu. A přesto se zdá, že čím víc svobody máme, tím víc se točíme v kruhu. Elegantně, vytrvale, s lehkým nádechem dezorientace.
Kruh jako životní styl
Každý den začíná stejně. Zprávy hlásí, že se něco mění. Daně, zákony, pravidla, směrnice. Všechno se upravuje, zpřesňuje, novelizuje. A lidé si říkají: „To je zvláštní, já jsem si zrovna zvykl na to staré.“ Ale nevadí. Stát ví, co je pro nás nejlepší. A když ne stát, tak Evropská unie. A když ne EU, tak alespoň soused, který si to přečetl na Facebooku.
Změny přicházejí rychleji než počasí v dubnu. Včera bylo doporučeno třídit odpad do tří kontejnerů, dnes do sedmi, zítra možná do barevného spektra podle nálady. Včera bylo nutné mít roušku, dnes ji mít nemusíte, ale jen pokud stojíte. Pokud sedíte, musíte ji mít, ale jen když sedíte na kole. A pokud jedete do kopce, tak ji mít nemusíte, ale musíte mít aplikaci, která to potvrzuje.
Svoboda volby (mezi tím, co nikdo nechtěl)
Chceš si vybrat dodavatele energií? Máš jich dvacet. Všichni slibují, že jsou nejlevnější, nejzelenější a nejvíc přátelští. A pak ti přijde faktura, která vypadá jako rozpočet na výstavbu vesmírné stanice.
Chceš změnit banku? Můžeš. Ale zjistíš, že všechny mají stejné poplatky, stejné reklamy a stejné aplikace, které se aktualizují vždy, když se snažíš zaplatit.
Chceš si vybrat politickou stranu? Můžeš. Ale zjistíš, že všechny slibují totéž, jen jinými slovy, a že se stejně nakonec hádají o tom, kdo má hezčí billboard.
A tak si říkáš: Mám svobodu. Ale k čemu mi je, když si můžu vybrat jen mezi tím, co mi stejně nevyhovuje?
Nařízení, která nikdo neobjednal
- Třiďte odpad do sedmi kontejnerů, jinak se na vás bude dívat paní z druhého patra jako na ekologického teroristu.
- Mějte roušku, pak ji nemějte, pak ji mějte, ale jen když stojíte, ne když sedíte. A pokud sedíte na kole, tak jen když nejedete do kopce.
- Plaťte bezkontaktně, ale ne příliš bezkontaktně, jinak se pokladní tváří, že jste právě vytáhli šekovou knížku z roku 1993.
A když se zeptáte, proč to všechno musíte, dozvíte se, že je to „pro vaše dobro“. A že to „všichni chtějí“. Jen vy ne. Ale to se nepočítá.
Kolektivní zen: hlavně nevyčnívat
Brblání je národní jazyk. V tramvaji, v čekárně, na internetu. Ale jen tak, aby to nebylo moc slyšet. Protože co kdyby si někdo myslel, že máme názor?
A tak se motáme. V kruhu. S úsměvem. S brbláním. S pocitem, že tohle už jsme jednou zažili. Jen tehdy se tomu říkalo „směrnice z ústředí“ a dnes „doporučení z Bruselu“.
Co se ztratilo
Zatímco svoboda přinesla nové možnosti, zároveň se vytratily základní jistoty:
- Jistota práce: Dřív byla práce povinností, ale zároveň jistotou. Dnes je volbou, ale bez záruky
- Dostupné bydlení: Bydlení se stalo luxusem. Mladí se zadlužují na celý život, starší se bojí, že je nájem vyžene.
- Důvěra v systém: Mnozí mají pocit, že se rozhoduje "o nich bez nich". Politika je hra pro vyvolené, ne nástroj pro společné dobro.
Závěrem: kruh je fajn. Ale jen na dortu
Motat se v kruhu může být pohodlné. Známé. Bezpečné. Ale pokud se v něm motáme jen proto, že nikdo neřekl dost, je čas se zastavit. Ne nutně vystoupit, ale zeptat se, proč se točí. A kdo ho vlastně roztáčí.
Svoboda není jen o možnosti volby. Je o tom, že volba má smysl. A že pravidla, která se přijímají, vycházejí z potřeb lidí - ne z automatismu, ne z neviditelného diktátu.
