Článek
Boháči: páni kapitálu
Bohatí podnikatelé a finančníci hrají hru, kterou známe už staletí. Jeden vydělává na ropě, jiný na zelené energii, další na digitálních platformách. Každý má jiné priority, jiný příběh, ale všichni se shodnou na jedné věci: peníze nesmí přestat téct.
Na povrchu působí sebevědomě a jednotně, ale uvnitř jejich světa zuří neustálé války o trhy, zakázky a přístup k politice. Jeden lobbista přetlačuje druhého, každý miliardář si staví svůj vlastní hrad - a přitom všichni vědí, že bez ostatních nemohou existovat.
Intelektuálové: páni slov
Intelektuální elita má jinou zbraň - slovo. Profesory, novináře, odborníky, umělce. Umějí vyvolat emoci, vysvětlit krizi, pojmenovat hrozbu. Jenže i tady vládne chaos. Liberál proti konzervativci, technokrat proti humanistovi, aktivista proti tradicionalistovi. Každý z nich si nárokuje pravdu a touží po tom, aby zrovna jeho hlas určoval směr společnosti.
Vnitřní rivalita je stejně urputná jako mezi boháči - jen místo trhů a investic se tu soupeří o prestiž, citace a sledovanost v médiích.
Společná závislost
Navzdory vzájemné nevraživosti se boháči a intelektuálové bez sebe neobejdou. Boháči potřebují myšlenky, aby jejich moc nevypadala jen jako nahý obchod. Intelektuálové potřebují bohatství, aby jejich myšlenky nezůstaly jen poznámkou v zaprášené knize.
Výsledkem je vztah plný podezření a rivality, ale také nevyhnutelného propojení. Přetahovaná o moc nikdy nekončí, jen mění kulisy a aktéry.
A my?
My ostatní v tom hrajeme roli publika. V televizi sledujeme vášnivé debaty intelektuálů, v novinách čteme příběhy o miliardářích, na sociálních sítích vedeme spory. Připadáme si jako součást velké bitvy o budoucnost, ale ve skutečnosti jen sledujeme představení.
Elity se hádají, soupeří, intrikují - a my jsme rádi, že máme alespoň lístek do hlediště. Občas zatleskáme, občas zahvízdáme, ale hra pokračuje dál, bez ohledu na nás.
Historická ozvěna
Není to nic nového. Ve středověku vládla šlechta a duchovenstvo. Šlechta měla hrady, duchovenstvo mělo kazatelny. Občas spolu soupeřili, občas se spojili, ale nikdy nezpochybnili své společné postavení nad zbytkem společnosti.
Dnes místo hradu stojí korporátní mrakodrap a místo kazatelny univerzitní posluchárna nebo televizní studio. Princip zůstává stejný.
Ironie dějin
Možná největší zvláštnost současnosti není samotná moc elit, ale to, jak snadno se necháváme vtáhnout do jejich divadla. Nadšeně diskutujeme o tom, který intelektuál „má pravdu“ nebo který miliardář „to myslí dobře“.
Přitom si nevšimneme, že jde jen o různé herecké role ve stejné hře. A my jsme jen diváci, co se nechají vtáhnout do děje, zatímco za oponou se rozhoduje o skutečné moci.
