Článek
Bylo sobotní dopoledne a knihkupectví se pomalu plnilo rodiči, kteří přišli vybavit děti knihami, které si děti pochopitelně samy nevybraly.
K pultu přišla paní s osmiletým synem.
Chlapec měl ruce v kapsách a výraz člověka, který byl právě proti své vůli odvezen na výstavu hornictví.
„Potřebovala bych něco pro syna,“ řekla matka.
„Určitě. Co ho baví?“
Podívala se na syna.
„On vlastně nerad čte.“
Syn přikývl.
V tom souhlasu bylo něco až podezřele hrdého.
„Dobře,“ řekl jsem. „A co ho baví jinak?“
„Počítač.“
„Hry?“
„Ano.“
„Jaké?“
Chlapec konečně zpozorněl.
„Minecraft.“
Výborně.
Máme první společný bod.
„Tak bych mohl doporučit něco dobrodružného. Něco, kde se pořád něco děje.“
„Ale on nerad čte,“ zopakovala matka.
„To jste říkala.“
„Potřebuju něco, co ho opravdu chytne.“
Podíval jsem se na chlapce.
„Kdyby byla knížka o něčem, co máš rád, četl bys ji?“
„Ne.“
„Ani kdyby byla krátká?“
„Ne.“
„Ani kdyby v ní byly obrázky?“
Chlapec zaváhal.
„Jak moc obrázků?“
A jsme doma.
„Hodně.“
„A málo textu?“
„Tak akorát.“
„Co znamená akorát?“
„Abych to nemusel moc číst.“
Matka si povzdechla.
„Vidíte?“
Viděl jsem.
Začal jsem tedy vybírat.
„Tahle je o dobrodružství.“
Chlapec si ji prohlédl.
„Je moc tlustá.“
„Má dvě stě stran.“
„To je moc.“
„Dobře. Tady je kratší.“
„Je tam moc textu.“
„Tady je obrázků víc.“
„To je pro malé děti.“
„Tak tady.“
„To už znám.“
„Výborně.“
„Nechci to.“
Začínal jsem mít pocit, že neprodávám knihu, ale vyjednávám podmínky příměří.
„Tak mi řekni,“ obrátil jsem se na něj, „jak by měla vypadat kniha, kterou bys opravdu chtěl?“
Chlapec se zamyslel.
„Neměla by být dlouhá.“
„Dobře.“
„Měla by být vtipná.“
„Dobře.“
„Měly by tam být obrázky.“
„Dobře.“
„A nemělo by se tam moc číst.“
„To už jsme slyšeli.“
„A měl by tam být Minecraft.“
„Tak to už jsme v trochu jiné kategorii.“
Chlapec se usmál.
„Máte něco takového?“
„Přímo Minecraft? Ano.“
Vytáhl jsem jednu knihu.
Chlapec ji vzal do ruky.
Najednou se jeho držení těla změnilo.
Začal listovat.
„Tohle je dobrý.“
Matka se usmála.
„Tak ji vezmeme.“
Chlapec okamžitě zavřel knihu.
„Ale já jsem neřekl, že ji chci.“
Matka se na mě podívala.
„On to dělá schválně.“
„To jsem pochopil.“
„Tak kterou bys teda chtěl?“
Chlapec se rozhlédl.
„Nevím.“
„Tak jsme zase na začátku,“ řekl jsem.
Chlapec se usmál.
„Jo.“
Nakonec si vybral úplně jinou knihu. Nebyla o Minecraftu. Nebyla ani příliš krátká. Měla docela dost textu.
Ale měla na obálce draka.
A podle všeho to stačilo.
Když odcházeli, matka se ještě zastavila.
„A myslíte, že ji opravdu přečte?“
„Nevím.“
„To jste mě moc nepotěšil.“
„Ale je to dobrý začátek.“
Podívala se na syna, který už knihu cestou zkoumal.
„Takže mám doma říct, že ho kniha konečně začala bavit?“
„Řekl bych spíš, že jsme zatím uzavřeli zkušební dohodu.“
Přikývla.
„To mi stačí.“
Díval jsem se za nimi a říkal si, že někdy není práce knihkupce o tom najít správnou knihu.
Někdy musíte nejdřív přesvědčit dítě, že kniha není trest.
Pak přesvědčit rodiče, že dítě nemusí hned přečíst tři sta stran.
A nakonec přesvědčit oba, že když osmiletý kluk otevře knihu dobrovolně, je to skoro důvod k oslavě.
A tak knihkupec vyjednává.
„Co kdyby tam byl drak?“
„A co kdyby tam byly obrázky?“
„A co kdyby to nebylo moc dlouhé?“
„A co kdyby sis ji jen prohlédl?“
Protože někdy stačí, aby dítě řeklo:
„Tohle je dobrý.“
A knihkupec ví, že právě vyhrál první kolo.
