Článek
Když jsem poprvé četl Harryho Pottera a Kámen mudrců, Brumbála jsem vnímal jako moudrého ředitele, který má všechno pod kontrolou. Byl to člověk, který věděl víc než ostatní, dokázal zachovat klid i ve chvílích, kdy se kolem něj děly podivné věci, a působil dojmem, že má připravené řešení téměř na každý problém. Jenže když se k prvnímu dílu vrátím dnes, jedna věc mi připadá čím dál zvláštnější. Proč vlastně nechal jedenáctiletého Harryho, aby se zapletl do nebezpečného pátrání po Kameni mudrců, když mohl celou situaci řešit sám?
Samozřejmě, Harry se do toho nepustil úplně z ničeho nic. Společně s Ronem a Hermionou postupně získával podezření, že se někdo pokouší ukrást předmět ukrytý v Bradavicích. Jejich obavy nakonec vedly k rozhodnutí jednat na vlastní pěst. Jenže právě tady se nabízí otázka, kterou si při prvním čtení možná tolik nepřipouštíme: kde byli všichni dospělí? Vždyť Bradavice měly učitele, kteří patřili mezi zkušené čaroděje, a v čele školy stál samotný Albus Brumbál.
Kámen mudrců přitom nebyl obyčejný školní poklad. Dokázal vytvořit elixír života a proměňovat obyčejné kovy ve zlato. Pokud by se dostal do nesprávných rukou, mohl mít jeho význam dalekosáhlé následky. A jestliže Brumbál skutečně tušil, že se ho někdo snaží získat, měl podle mě dost důvodů, aby celou záležitost zabezpečil ještě důkladněji. Místo toho se Harry nakonec dostal do situace, v níž musel čelit překážkám, které by byly náročné i pro mnohem zkušenějšího kouzelníka.
Je pravda, že jednotlivé ochrany Kamene připravili různí učitelé a že jejich cílem bylo zabránit neoprávněnému přístupu. Jenže právě způsob, jakým byly vytvořeny, působí při zpětném pohledu trochu zvláštně. Některé překážky bylo možné překonat pomocí znalostí, které se děti naučily ve škole, jiné vyžadovaly odvahu nebo důvtip. A nakonec se ukázalo, že tři nezletilí studenti dokážou projít téměř celou cestou, kterou dospělí považovali za dostatečně bezpečnou pro ochranu mimořádně cenného předmětu.
Brumbál navíc nebyl naivní. Velmi dobře věděl, že Harry má zvláštní schopnost přitahovat pozornost a že jeho minulost je spojená s Voldemortem. Musel také počítat s tím, že se chlapec jednou dostane do nebezpečí, protože jeho jméno a příběh ho před podobnými situacemi nemohly chránit navždy. Přesto je rozdíl mezi tím, když dítě postupně získává odvahu a zkušenosti, a tím, když se ocitne tváří v tvář člověku, který představuje skutečnou hrozbu.
Existuje však i druhá možnost. Brumbál možná nechtěl Harryho vystavit nebezpečí, ale zároveň věděl, že některé věci musí chlapec pochopit sám. Celý první díl je totiž také příběhem o tom, jak Harry objevuje vlastní schopnosti, učí se důvěřovat přátelům a postupně zjišťuje, že svět není tak jednoduchý, jak si představoval. Kdyby za něj pokaždé všechno vyřešili dospělí, nikdy by se nemusel naučit samostatně rozhodovat.
To ale ještě neznamená, že Brumbálovo jednání bylo bezchybné. Právě naopak. Jeho rozhodnutí můžeme chápat jako součást širšího příběhu, v němž se moudrost někdy nebezpečně blíží přesvědčení, že člověk ví nejlépe, co ostatní potřebují. Brumbál měl informace, zkušenosti a autoritu. Harry měl především odvahu, zvědavost a dva přátele, kteří ho odmítli nechat jít samotného. Z hlediska skutečného bezpečí by člověk čekal, že větší odpovědnost ponese právě ředitel.
Důležitý je také závěr příběhu. Harry se nakonec nedostane ke Kameni jen proto, že je odvážný nebo schopný. Zásadní roli hraje jeho schopnost toužit po Kameni, aniž by ho chtěl využít pro vlastní prospěch. Brumbál mu následně vysvětlí, že právě tato okolnost mu umožnila Kámen získat. To naznačuje, že ředitel možná věřil v ochranu, kterou Harrymu poskytovaly jeho úmysly a zvláštní okolnosti kolem něj. Ani tak ale není úplně jasné, kolik toho Brumbál předem věděl a do jaké míry mohl odhadnout, jak se události vyvinou.
A právě to dělá celou situaci zajímavou i po letech. Brumbál není jen vševědoucí kouzelník, který má vždy správnou odpověď. Je to také člověk, který někdy jedná podle vlastního úsudku, nechává druhé projít těžkými zkouškami a nemusí jim předem vysvětlit všechno, co ví. V pozdějších dílech se navíc ukazuje, že jeho vztah k Harrymu je mnohem složitější, než se zpočátku zdálo.
Když se na první díl podívám znovu, nepřipadá mi nejzajímavější otázka, zda Brumbál udělal správné rozhodnutí. Spíš mě zajímá, jestli si vůbec mohl dovolit rozhodovat za Harryho, aniž by mu řekl celou pravdu. Možná ho chtěl chránit. Možná potřeboval zjistit, co chlapec dokáže. A možná jednoduše podcenil, jak rychle se situace může vymknout kontrole.
Jedno je ale jisté: kdyby Harry, Ron a Hermiona zůstali ve své společenské místnosti a nechali všechno na učitelích, příběh by skončil mnohem dřív. Z pohledu čtenáře jsme za jejich dobrodružství vděční. Z pohledu člověka odpovědného za bezpečnost školy bych si však představoval trochu jiný plán. A právě v tom spočívá jeden z nejzajímavějších rozporů první knihy: Brumbál dokázal připravit ochranu před největším nebezpečím, ale nakonec se k němu dostal jedenáctiletý chlapec, který měl být především ve škole a učit se kouzlit.
