Článek
V dolní komoře parlamentu sílí hlasy, aby se zlidštila jednací doba Poslanecké sněmovny. Schůze, které trvají přes 30 hodin, nejenže odrazují mladé lidi nebo ženy od angažmá ve vysoké politice, ale vedou i k tomu, že někteří současní poslanci odmítají obhajovat mandát. Je současné nastavení vysoké politiky snahou o zachování statu quo, kdy si funkci poslance nebo ministra mohou dovolit dělat jenom padesátiletí muži v oblecích, kterým se o rodinu stará manželka na Moravě?
Před několika dny proběhl ve Skautském institutu za podpory Marie Jílkové (KDU-ČSL), Lucie Potůčkové (STAN) a Martiny Ochodnické (TOP09) kulatý stůl PřistiŽENY v české politice: Stereotypy, zvyklosti a provozní slepota – jak překonat všechny překážky. Pořádala ho iniciativa Ženy v politice. Iniciativa, kterou tvoří mladé ženy, které v tuto chvíli stojí „za politikou“ a vadí jim aktuální nastavení (nejen) vysoké politiky. Už více než rok tvoří rozhovory s ženami napříč nejen politickým spektrem, ale i úrovněmi české politiky a snaží se pojmenovat bariéry, které stojí za aktuální nedostatečnou reprezentací poloviny populace.
Ke kulatému stolu byli pozváni zástupci i zástupkyně napříč politickým spektrem, aby společně zodpověděli otázku, zda je vůbec chuť současnou vysokou politiku měnit, aby byla vstřícnější nejen pro ženy, ale obecně pro lidi, kteří mají rádi svůj osobní život, spánek nebo volný čas.
O životě v téhle zemi rozhodují na mimořádných schůzích ve tři ráno lidé, kteří posledních pár dní nespali. Lidé, kteří vidí rodinu jen několik dní v měsíci, pokud bydlí dál než hodinu od Prahy. Ministr práce a sociálních věcí, který má v gesci mimo jiné rodinnou politiku, přiznává, že se domů za manželkou a dětmi většinou dostává jen na víkendy:
Odjíždím vždy v pondělí velmi brzy ráno a vracím se většinou až v pátek pozdě večer.
Šestitýdenní sněmovní cyklus je v tuto chvíli neúprosný. Sněmovna jedná dva týdny v měsíci od úterý do pátku, často od rána do večera. Další dva týdny jsou věnované jednání výborů, a pokud má politik štěstí, stráví tak v tu chvíli ve Sněmovně účastí na výborech dva dny z týdne. K tomu je nutné přičíst jednání podvýborů, komisí, pracovních skupin a vnitrostranická jednání. K tomu se přidávají mimořádné schůze. Poslední ze šesti týdnů má poslanec věnovat akcím v regionu a je tím pádem minimálně večer doma s rodinou.
Hlasování ve sněmovně pak nemá předem stanovené časy, stejně jako je možné kdykoliv opakovaně prodloužit dobu jednání. Sněmovna pravidelně jedná do 19 hodin, občas se ale jednání protáhne i do 21 hodin. Máte velmi nejasnou pracovní dobu, při které nutně nemusíte projednat věci, na kterých vám záleží. K tomu je nutné zohlednit fyzikální parametry práce v parlamentu. Denní světlo? Jiný pohyb než „do sálu a zpátky”? Kéž by.
Skupina poslanců a poslankyň v čele s Mariií Jílkovou (KDU-ČSL), Martinou Ochodnickou (TOP 09) a Lucií Potůčkovou (STAN) formulovala návrhy na proměnu jednacího řádu sněmovny tak, aby byl předvídatelnější. Můžeme naprosto otevřeně mluvit o vzpouře generací. Poslankyně ale nechtěly méně práce nebo kratší pracovní dobu, odmítly jen akceptovat aktuálně nastavená pravidla. Časová náročnost poslanecké práce by zůstala stejná. Odehrávala by se pouze v předem stanovených intervalech. Tato snaha (navzdory tomu, že ji podepsali z poloviny muži a poslanci, kteří mají děti ve střídavé péči) byla ale rámována titulky jako „vzpoura matek ve Sněmovně“ a některé poslankyně svým kolegyním přes média vzkazovaly, že „si tuto práci vybraly a jsou tu dobrovolně“, že „takhle vysoká politika prostě funguje“ a že se jedná o „službu občanům, není to normální práce“. Pokud ale služba občanům vypadá tak, že si společně se svými koaličními partnery čistíte zuby o půlnoci na záchodě, nemůžeme se divit, že se do politiky nehrnou lidé, kteří by reálně dokázali něco změnit. Veřejnost tohle „hrdinství“ příliš neocení a důvěru v politiky to nezvedne.
Máme příklady ze zahraničí, které ukazují, že je česká vysoká politika spíše skanzenem. Nutná fyzická účast na hlasování, ale i momenty, kdy se poslanci koalice a opozice trumfují v tom, kdo vydrží déle nespat, vytváří z naší dolní komory parlamentu historickou arénu, ve které jde pouze o fyzickou převahu. V kanadském parlamentu je naproti tomu možné hlasovat díky aplikaci na dálku, Evropský parlament stanovuje v rámci plenárního týdne den na hlasování.
Kanadští poslanci a poslankyně už mohou hlasovat i na dálku. Kdy to půjde na Malostranském náměsti?
Ačkoliv to není nic světoborného – hlasování na dálku bylo možné v Bruselu naposledy během pandemie a mnohé europoslankyně volají po návratu elektronického hlasování – pořád je to lepší než nepředvídatelnost v malostranských palácích, které popisují některé poslankyně. Následující citace pochází ze záznamu kulatého stolu PřistiŽENY v české politice a sociálních sítí poslankyň:
Ležela jsem na posteli v kanceláři oblečená a měla jsem u dveří připravené boty. Hlasování totiž mohlo začít úplně kdykoliv. Jednou jsem doběhla do sálu a až na místě jsem si uvědomila, že boty, které mám na sobě, nejsou moje.
Novinky: zaspala jsem jedno hlasování, přiznávám. Následovala 30 minut přestávka SPD. Vždycky vystoupí pár kolegů s PN,někdo z nich vyvolá procedurální hlasování o přerušení bodu, my letíme z hnízd, dáváme protinávrhy a pak se hlasuje.Zatím mám na kontě 30 minut spaní, někteří 0.
— Barbora Urbanová (@BaraUrbanova) March 3, 2023
Změna nastavení systému by znamenala ztrátu konkurenční výhody pro ty, co vydrželi současné překážky ve vysoké politice
Poslanci a poslankyně, kterým současný systém nevyhovuje, mají za sebou dílčí vítězství. Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová podporuje jejich snahy, aby byly mimořádné schůze vměstnány do předem stanoveného týdne. Pokud ale dojde k prosazení tohoto návrhu, délku samotného jednání to stejně neovlivní a před několikahodinovými projevy je možné se „bránit“ pouze změnou jednacího řádu Sněmovny. Opoziční poslanci ale v tu chvíli bijí na poplach, že se jedná o ohrožení demokracie. Je v tuto chvíli ale horší zkrácení doby projevu a omezení přednostních práv nebo současný dinosauří systém, který je nejen neefektivní, ale devastující pro duševní i fyzické zdraví politiků?
Je zároveň otázkou, nakolik je předem prohraná debata o změně jednacího řádu Sněmovny dílem opozice, která logicky nechce přijít o své právo na obstrukce a jak moc ji ovlivňuje to, že se stalo nastavení života ve Sněmovně konkurenční výhodou pro ty, co si to umí „zařídit“. Kdy do vysoké politiky jdou častěji lidé, kteří už mají velké děti, případně lidé, kteří maximálně „pomáhají manželce“ (s péčí o vlastní děti, klobouček) o víkendu, kdy přijedou ze sněmovny. Lidé, kterým vyhovuje, že jde do politiky málo lidí, kteří chtě nechtě akceptují systém, ve kterém není místo pro normální život. V systému vnitřních primárek mají pak tito lidé menší konkurenci a vědí, že vstřícnější a lidštější sněmovna – pevnou pracovní dobou, hlasování třeba jen v jednom dni nebo hlasováním na dálku – by přilákala do vysoké politiky více konkurentů a není tak v zájmu nikoho, kdo chce mít jistý mandát, aby podporoval jakoukoliv „politiku s lidskou tváří“.
