Článek
Vždycky jsem si myslel, že největší chyba, kterou může mladý lékař udělat, je špatná diagnóza. Po téhle zkušenosti už vím, že existuje horší varianta: opravit primáře na veřejnosti. To je v nemocniční hierarchii zhruba totéž, jako kdyby u armády vojín sebral generálovi čepici a řekl mu, že má špatně uvázaný uzel.
Ležel jsem na pokoji po vyšetření, klasická ranní vizita. Primář v čele, za ním mladý doktor, sestra a všichni se tvářili důležitě. Pacienti jsme leželi v postelích jak figuríny v muzeu lidských orgánů.
Primář začal:
„Tak tady máme pacienta s podezřením na pneumonii, CRP zvýšené, nasadíme antibiotika.“
Všechno normální. Dokonce i já jsem tomu rozuměl. Pneumonie, antibiotika, hotovo, jdeme dál.
Jenže mladý lékař, sotva po atestaci, si dovolil něco, co se běžně nedělá.
„Pane primáři… vlastně podle RTG to spíš vypadá na atelektázu než na pneumonii.“
Ticho.
Takové to ticho, které nevznikne náhodou. To je ticho, co má váhu. Ticho, které má vlastní gravitaci.
Primář se zastavil v půl kroku. Sestra ztuhla. Já jsem skoro zapomněl dýchat.
„Jak prosím?“ řekl primář pomalu, velmi pomalu.
Mladý doktor polkl. Bylo vidět, že si právě uvědomil, co udělal, ale už se nedalo couvnout.
„Říkám, že na snímku není typický zánět, ale spíš kolaps části plíce. Antibiotika by možná nebyla nutná.“
A v tu chvíli se změnila atmosféra v místnosti. Kdyby šla měřit tlakoměrem, měli bychom všichni hypertenzi.
Primář se usmál. Ten typ úsměvu, který neznamená radost, ale blížící se pohřeb.
„Takže vy mi tady před pacienty vysvětlujete diagnostiku?“ zeptal se klidně, až nepřirozeně klidně.
„Já jen… myslím, že by bylo lepší udělat kontrolní CT,“ odpověděl mladík.
To už nebyla oprava. To byl veřejný odborný názor. Nejvyšší forma profesního hazardu.
Sestra se tvářila, že by nejradši splynula se stěnou. Jeden pacient vedle mě si začal sundávat brýle, aby to lépe viděl. Reálně jsme sledovali duel.
Primář si odkašlal.
„Takže podle vás dělám špatné závěry?“
„Ne… jen říkám, že existuje jiná možnost,“ odpověděl doktor.
To „jen“ bylo roztomilé. Asi jako když někdo řekne: „Já jen zapálil dům, ale nic vážného.“
Primář se otočil k nám, pacientům.
„Vidíte, pánové, tady kolega se domnívá, že moje třicetiletá praxe se dá nahradit jedním snímkem z počítače.“
To už nebyla medicína. To byl stand-up.
Mladý doktor zrudl. „To jsem tak nemyslel.“
„Ale tak to vyznělo,“ odvětil primář.
Vzduch by se dal krájet skalpelem. A nebyl sterilní.
Nejabsurdnější bylo, že se celý spor vedl o mě. Já jsem byl ten pacient. Ležel jsem tam, poslouchal dvě odborné autority, jak se hádají o moje plíce, a měl jsem pocit, že jsem spíš téma diplomové práce než člověk.
„Tak co tedy mám? Zánět, nebo kolaps?“ zeptal jsem se opatrně.
Oba se na mě podívali.
Primář: „Pneumonii.“
Mladý doktor: „Spíš atelektázu.“
Super. Dvě diagnózy, jedno tělo.
Primář si vzal kartu zpět a pronesl:
„Tohle dořešíme na poradě. Teď pokračujeme dál.“
Což v překladu znamenalo: „Teď se tváříme profesionálně, ale za dveřmi tě rozcupuju.“
Jakmile jsme byli mimo pokoj, ozval se z chodby zvýšený hlas.
„Takže ty mě budeš opravovat před pacienty?!“
„Já jsem jen chtěl pomoct!“
„Pomáhá se v soukromí, ne na vizitě!“
Pacienti se na sebe dívali. Nikdo nemluvil. Ale všichni jsme slyšeli každé slovo.
„Tady nejde o tebe, ale o autoritu!“ křičel primář.
„Ale jde přece o pacienta!“ odpověděl mladý lékař.
A to byla ta největší ironie celého dne. Jediný, kdo mluvil o pacientovi, byl ten, kdo právě spáchal kariérní sebevraždu.
Nakonec se dveře zavřely, hlasy utichly a vizita pokračovala, jako by se nic nestalo. Jen mladý doktor už šel dva kroky za primářem a díval se do země. Atmosféra zhoustla natolik, že by se dala podávat lžící.
Já jsem si z toho odnesl zvláštní pocit. Na jednu stranu jsem byl rád, že někdo přemýšlí a nebojí se říct jiný názor. Na druhou stranu jsem pochopil, že v nemocnici nevládne jen medicína, ale hlavně hierarchie.
A že opravit primáře není jen odborný čin. Je to společenský atentát. Takový ten, po kterém sice možná zachráníš pacienta, ale velmi pravděpodobně si zničíš obědy na příštích pět let.
