Článek
Ten den jsem měl pocit, že nepracuju jako lékař, ale jako překladatel mezi dvěma civilizacemi. Dopoledne přišel dvacetiletý muž, odpoledne sedmdesátiletý. Oba nemocní, oba zmatení, každý z úplně jiného důvodu.
Začal mladý.
Přišel s tím, že mu „není dobře“. Cítí se slabý, bolí ho hlava, je mu zima a horko zároveň a prý má nějak „divnej pocit v těle“. To je diagnóza, se kterou se pracuje skvěle. Něco jako: je mi blbě, ale nevím proč.
„Měřil jste si teplotu?“ zeptal jsem se.
Podíval se na mě nechápavě. „Teplotu? Jako… kde?“
„No… tělesnou teplotu.“
„A to se jako měří jak?“
V tu chvíli jsem si uvědomil, že stojím před člověkem, který má v kapse zařízení schopné spočítat kroky, tep, kyslík v krvi, počet spánkových cyklů a astrologické znamení, ale nikdy v životě nedržel teploměr.
„Nemáte doma teploměr?“ zeptal jsem se.
„Ne. K čemu?“
Ano. To je dobrá otázka. K čemu by měl mladý zdravý člověk teploměr, když má Google, Apple Watch a tři aplikace na sledování nálady?
Změřil jsem mu teplotu. 38,6.
„Máte horečku,“ řekl jsem.
„Aha,“ odpověděl. „A to je jako hodně?“
Z lékařského hlediska je to fascinující. Generace, která zná všechny hodnoty rozlišení obrazovek, verze operačních systémů a ceny kryptoměn, netuší, že normální tělesná teplota je kolem 36,5.
„Horečka znamená, že tělo bojuje s infekcí,“ vysvětlil jsem mu.
„A to je špatně?“
„Ne. To je normální.“
„A co s tím mám dělat?“
„Ležet. Pít. Odpočívat.“
Podíval se na mě zklamaně. „A nejsou na to nějaký prášky, aby to zmizelo hned?“
Ano. Samozřejmě. Moderní medicína by ideálně měla zajistit, aby žádný proces netrval déle než reklama na YouTube. Horečka je vnímána jako bug v systému, ne jako obranný mechanismus.
Odešel s paracetamolem, doporučením spánku a lehkým šokem z toho, že jeho tělo není aplikace, kterou lze restartovat.
Odpoledne přišel druhý pacient.
Sedmdesátiletý pán, elegantní, slušný, lehce nervózní. Posadil se a řekl: „Pane doktore, přišel mi nějakej mail.“
„Dobře,“ odpověděl jsem. „A co v něm bylo?“
„No právě. Já nevím.“
Začal jsem tušit, že nepůjde o medicínský problém, ale technologicko-existenční.
„Bylo tam, že mám potvrdit nějakou schůzku přes odkaz. Ale já jsem na nic nekliknul, protože já na nic neklikám.“
To je mimochodem nejzdravější digitální strategie, jakou jsem za poslední roky slyšel.
„Tak jsem radši přišel sem,“ dodal.
Takže zatímco mladý muž netuší, co je horečka, starší pán netuší, co je e-mail. Ale oba mají jednu věc společnou: přicházejí za lékařem s problémy, které by teoreticky neměly řešit v ordinaci.
Jenže tady je ten rozdíl. Starší pán ví, že něčemu nerozumí. Mladý muž si myslí, že rozumí všemu, ale vlastně nerozumí ani základní biologii vlastního těla.
„Tak mi ten mail ukažte,“ řekl jsem.
Podal mi mobil s výrazem, jako by mi dával výbušninu. Ukázalo se, že jde o automatickou zprávu z pojišťovny o preventivní prohlídce.
„Aha,“ řekl jsem. „To je v pořádku. Jen vás zvou na kontrolu.“
Viditelně se mu ulevilo. „Takže to není virus?“
„Ne. To je e-mail.“
Z lékařského hlediska byl úplně zdravý. Jen lehce dezorientovaný v digitálním světě, kde se věci neřeší osobně, ale přes odkazy, hesla, účty a potvrzovací kódy.
A teď přišla ta krásná ironie. Starší pán chodí pravidelně na prohlídky. Ví, co je horečka. Ví, kdy má jít k lékaři. Ale bojí se e-mailu. Mladý muž se nebojí internetu, aplikací, algoritmů ani sdílení osobních dat. Ale bojí se vlastního těla a netuší, co znamená základní fyziologické slovo.
Každý z nich je expert na jiný svět. Jeden na biologický, druhý na digitální. A oba jsou v tom druhém úplně ztracení.
Moderní medicína dnes neřeší jen nemoci. Řeší i generační nekompatibilitu. Mladí lidé umí resetovat router, ale nepoznají infekci. Staří lidé poznají infarkt, ale nepoznají spam.
Mladý pacient se mě ptal, jestli si může stáhnout aplikaci, která mu bude měřit horečku automaticky. Starý pacient se mě ptal, jestli mu můžu vytisknout ten e-mail, aby ho měl „normálně na papíře“.
A já jsem si uvědomil, že pracuju v době, kdy se zdravotní gramotnost a digitální gramotnost míjejí jako dva vlaky v noci. Každý jede jiným směrem a oba jsou přesvědčeni, že ten druhý je úplně mimo.
Do karty jsem si napsal dvě poznámky:
Mladý muž – febrilní, dezorientovaný v oblasti vlastního těla.
Starší muž – somaticky v pořádku, dezorientovaný v oblasti internetu.
A někde mezi nimi se nachází ideální pacient. Ten, který ví, co je horečka, ale zároveň ví, co je e-mail. Umí si změřit teplotu, ale neřeší ji přes TikTok. Umí otevřít zprávu, ale přijde se zeptat, když mu není dobře.
Bohužel, tenhle typ je dnes skoro stejně vzácný jako pacient, který si přečte příbalový leták a nepodívá se přitom na Google.
A tak zatímco mladí googlí svoje symptomy a staří tisknou internet, lékař sedí uprostřed a snaží se vysvětlit oběma totéž: že tělo není aplikace a e-mail není nemoc. Ale obojí se dá řešit, když člověk ví aspoň základní věci o světě, ve kterém žije. A to už dnes, ironicky, není vůbec samozřejmé.
