Článek
Když jsem si šel na internu pro výsledky, čekal jsem klasický nemocniční program: pípání přístrojů, vůni dezinfekce a personál s výrazem lidí, kteří už viděli všechno. Nečekal jsem ale, že se ocitnu uprostřed lékařské reality show s názvem „Primář versus mladá doktorka: Kdo má pravdu a kdo má ego“.
Seděl jsem na chodbě mezi paní s berlemi a pánem, který kašlal tak, že by mohl konkurovat startující motorové pile. Najednou se z ordinace ozval zvýšený hlas. Nejprve jsem si myslel, že někdo zapomněl vypnout televizi. Jenže to nebyl seriál. To byl přímý přenos.
„To rozhodně není gastritida, to je typický případ refluxu!“ vyštěkla mladá doktorka. Podle hlasu jí mohlo být tak osmadvacet a sebevědomí měla minimálně na padesát.
„Prosím vás, reflux… To už dneska máte všichni z Googlu. Pacient má klasický zánět žaludku,“ odpověděl primář tónem muže, který pamatuje ještě doby, kdy se rentgen vyvolával v temné komoře a diagnóza se určovala pohledem a cigaretou.
Dveře byly otevřené. Pacient ležel na lehátku a vypadal, že by nejradši utekl oknem, i kdyby byl v přízemí. My ostatní na chodbě jsme seděli jak v kině. Dokonce i pán s motorovou pilou přestal kašlat.
„Podívejte se na ty hodnoty, pane primáři. CRP v normě, ale typické pálení žáhy, noční bolesti. To prostě není gastritida,“ pokračovala doktorka a listovala kartou tak energicky, až jsem se bál, že ji roztrhne.
„A vy se podívejte na pacienta, slečno. Je bledý, má tlak v epigastriu a zvracel. To je učebnicový příklad,“ odsekl primář.
V tu chvíli už jsem si byl jistý, že se nehádají jen o diagnózu, ale o celý vesmír. O pravdu, o autoritu, o to, kdo je tady alfa lékař. Připadal jsem si jako na rodinné večeři, kde se hádá o politiku, jen místo politiky šlo o žaludek cizího člověka.
Pacient se opatrně ozval: „Promiňte… ale mně je hlavně blbě.“
Nikdo ho neposlouchal.
„Vy si myslíte, že každý pacient nad čtyřicet má automaticky gastritidu,“ řekla doktorka.
„A vy si myslíte, že každého bolí žaludek z psychiky a stresu. To jsou ty nové trendy,“ odvětil primář.
Na chodbě to začalo bavit i sestry. Jedna si dokonce opřela vozík a šeptla druhé: „Vsadím se o kafe, že primář vytáhne slovo ‚praxe‘.“
A vytáhl.
„Já mám třicet let praxe!“ pronesl slavnostně, jako by vyhlašoval olympijského vítěze.
„A já mám aktuální poznatky a guidelines,“ kontrovala doktorka.
Guidelines znělo skoro jako zaklínadlo. Primář se zatvářil, jako by slyšel sprosté slovo.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně nejsem v nemocnici, ale na sociální síti převedené do reality. Dva lidé se hádají, každý má pravdu, nikdo neposlouchá a všichni ostatní se baví.
Nejlepší na tom bylo, že pacienti začali dávat tipy. Paní s berlemi se naklonila ke mně a šeptla: „Můj muž měl reflux. To pálí jako čert. Tenhle pán vypadá spíš na vřed.“
Takže jsme měli na chodbě už tři diagnózy: gastritidu, reflux a vřed. Chyběl už jen šaman.
Hádka skončila tím, že primář prohlásil: „Dobře, uděláme gastroskopii a uvidíme.“
Doktorka vítězoslavně kývla. Pacient zbledl ještě víc.
A já si uvědomil jednu zásadní věc: člověk si myslí, že v nemocnici panuje klid, systém a jistota. Ve skutečnosti je to spíš improvizované divadlo, kde se mísí medicína, ego, stres a občas i Google.
Odcházel jsem s pocitem, že diagnóza je možná důležitá, ale ještě důležitější je, aby se lékaři nehádali před pacientem jak manželé před rozvodem. Protože když se doktor hádá s doktorem, pacient nemá pocit, že je v péči odborníků. Má pocit, že je v pilotním dílu sitcomu s názvem Nemocnice na hraně.
A upřímně? Jako divák jsem se bavil. Jako pacient bych se raději nechal operovat potichu.
