Článek
Přišel s kruhy pod očima, které by šly samostatně evidovat jako kožní onemocnění.
„Pane doktore, já jsem pořád strašně unavenej.“
To je dneska skoro pozdrav. Dřív se lidi ptali, jak se máš. Dneska rovnou říkají, že jsou vyčerpaní. Ušetří to čas.
„Jak dlouho?“
„Asi rok. Možná dva.“
Ano. Chronická únava, moderní životní styl, syndrom vyhoření, porucha spánku, stres, depresivní ladění. Otevírá se celé diagnostické menu.
„Kolik hodin spíte?“ zeptal jsem se.
„Tak čtyři. Někdy pět, když se zadaří.“
Čtyři hodiny. Tělo dospělého člověka potřebuje zhruba sedm až osm. On mu dává polovinu a diví se, že nefunguje.
„A proč tak málo?“
„Práce.“
Samozřejmě. Vždycky práce. Nikdy seriály, telefon, doomscrolling, ambice, pocit výjimečnosti. Vždycky práce.
„A víkendy?“
„To doháním resty.“
Ano. Resty. Odpočinek je pro slabé. Silní lidé dohánějí resty.
„Takže vlastně nespíte skoro nikdy?“
„No ale to je moje work ethic.“
A tady jsme u toho. Nejzajímavější diagnóza dnešní doby: morální ospravedlnění sebedestrukce.
On nebyl jen unavený. On byl hrdý na to, že je unavený.
Únava pro něj nebyla varovný signál. Byla to medaile. Důkaz, že maká. Že je důležitý. Že jede naplno. Že není jako ti ostatní, co „to flákají“.
„A jak se cítíte přes den?“
„Ráno strašně. Pak kafe. Pak celkem dobrý. Odpoledne mrtvej. Večer druhej dech.“
Ano. Klasická křivka přežívání. Kofein místo spánku, adrenalin místo regenerace.
„Součástí toho je i podrážděnost, špatná paměť, zhoršená koncentrace, bolesti hlavy?“
„Jo. Ale to je normální, ne?“
Ne. To je seznam příznaků nedostatku spánku. Ale v moderní kultuře se tomu říká „být vytížený“.
„A co děláte, když máte volno?“
„Pracuju.“
To už ani není únava. To je identita.
„A kdy jste si naposledy opravdu odpočinul?“
„Nevím. Asi před covidem.“
Takže zhruba před pěti lety. Od té doby jede v režimu: přežít, zvládnout, dorazit, usnout vyčerpáním, probudit se vyčerpáním.
„A co by se stalo, kdybyste spal osm hodin?“ zeptal jsem se.
Podíval se na mě, jako bych mu navrhl, aby si zrušil kariéru a odstěhoval se do kláštera.
„To bych nic nestihl.“
Ano. To je klíčová věta celé generace.
Nestihl by toho víc, než jeho nervový systém zvládá. Nestihl by se zničit dostatečně rychle.
„Takže únava je vlastně cena za úspěch?“ shrnul jsem.
„Přesně,“ řekl spokojeně.
A tady je problém. On nechtěl řešit únavu. On ji chtěl potvrdit. Legitimizovat. Nejlépe diagnózou.
Chtěl slyšet: ano, jste vyčerpaný, protože jste strašně výkonný. Ne: jste vyčerpaný, protože se k sobě chováte jako k stroji.
„Vaše tělo ale není Google server,“ řekl jsem mu. „Potřebuje vypnout.“
„To je pro slabý,“ odpověděl.
Ano. Slabý. Zajímavé, že slabí většinou neumírají na infarkt ve čtyřiceti.
„Víte, co se děje při dlouhodobém nedostatku spánku?“ zeptal jsem se.
„Únava?“
„Ano. A taky zhoršení imunity, hormonální rozhození, vyšší riziko deprese, úzkosti, infarktu, cukrovky, obezity, poruch paměti.“
„To zní jak leták na léky.“
Ano. Jen s tím rozdílem, že tady nejde o vedlejší účinky. Tady jde o hlavní.
„Takže mi chcete říct, že jsem unavenej, protože málo spím?“
„Ano. Překvapivě jednoduché.“
Zklamalo ho to. Čekal složitější odpověď. Něco o hormonech, štítné žláze, železu, vitaminech. Ne obyčejnou pravdu.
„Ale všichni kolem mě spí málo,“ bránil se.
Ano. A všichni kolem vás jsou taky vyčerpaní. To z něčeho nedělá normu, jen epidemii.
„Takže řešení je… spát?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Ano. A méně pracovat.“
To už bylo skoro urážlivé.
„To nejde.“
A tady je konec každé lékařské konzultace. Věta: to nejde.
Ne: nechci. Ne: bojím se. Ne: nechci změnit identitu. Ale: nejde.
„Takže vlastně nechcete být méně unavený,“ shrnul jsem. „Chcete jen, aby únava nebolela.“
Přikývl. To byl nejupřímnější moment celého rozhovoru.
On nechtěl zdraví. On chtěl výkon bez následků. Chtěl jet jako stroj, ale cítit se jako člověk. Což je biologicky nemožné.
Do karty jsem si napsal: chronická únava z nedostatku spánku.
Skutečná diagnóza by zněla: pacient zaměnil sebedestrukci za ctnost.
Přišel unavený.
Spí čtyři hodiny a říká tomu work ethic.
A to je možná největší ironie dnešní doby. Lidi se chlubí tím, co by dřív byla jasná známka, že je s nimi něco špatně.
Nedostatek spánku už není problém. Je to značka. Identita. Důkaz hodnoty.
„Já jedu bomby.“
„Já nespím.“
„Já makám pořád.“
A tělo? To mlčí. Zatím. Pak začne bolet. Pak kolabovat. A pak se všichni diví, jak se to mohlo stát tak rychle.
Přitom se to nestalo rychle. Stalo se to po tisících nocí, kdy člověk obětoval regeneraci ve jménu výkonu. A říkal tomu morálka. Místo aby tomu říkal tím, čím to skutečně je: dlouhodobé přežívání bez odpočinku. Což není pracovní etika. To je jen únava s dobrým PR.
