Článek
Sedla si a chvíli mlčela. Ne takové to trapné ticho, ale to těžké. Ticho, které už si doma zvyklo, a teď jen změnilo místnost.
„Pane doktore,“ začala opatrně, „je normální… necítit nic k manželovi?“
To je přesně ten typ otázky, který v medicíně neexistuje v učebnicích, ale v praxi se objevuje častěji než rýma. A vždycky přijde potichu. Bez křiku, bez dramat. Jen s pocitem, že něco zmizelo, ale nikdo neví kdy.
„Jak dlouho?“ zeptal jsem se.
„Asi tři roky.“
Tři roky. To už není fáze. To už je nový stav.
„A co přesně necítíte?“
„Nic. Ani lásku, ani zlost. Prostě… nic.“
Ano. Emoční neutralita. Nejpodivnější a zároveň nejnebezpečnější stav ve vztahu. Hádat se je ještě v pořádku. Nenávidět je pořád forma vztahu. Ale necítit nic? To je ticho po výbuchu.
„A jak spolu fungujete?“
„Dobře. Jsme sehraní. Vycházíme si vstříc. Nehádáme se.“
To zní krásně. Skoro ideálně. Kdybychom mluvili o kolezích v kanceláři.
„Takže je hodný?“
„Velmi. Spolehlivý. Pomáhá doma. Je skvělý táta.“
Zase. Samé kvality. Samé vlastnosti. Ale žádný pocit.
„A přitahuje vás?“ zeptal jsem se rovnou.
Podívala se stranou. To je vždycky odpověď samo o sobě.
„Ne,“ řekla tiše. „Už dlouho ne.“
Takže shrnuto: ideální muž, funkční domácnost, žádné konflikty, ale nulová přitažlivost a prázdno uvnitř.
„A bylo to někdy jiné?“
„Ano. Dřív jsem ho milovala. Hodně.“
Dřív. To slovo, které se v ordinaci objevuje skoro u každého vztahového problému. Dřív jsme se smáli. Dřív jsme se dotýkali. Dřív jsme si povídali. Dřív jsme chtěli.
„Co se změnilo?“ zeptal jsem se.
„Narodily se děti. Práce. Starosti. Únava.“
Ano. Trojice, která z lásky dělá provozní jednotku.
Láska se nevytrácí dramaticky. Neodejde s kufrem. Ona se rozplyne v logistice. V tom, kdo vyzvedne dítě. Kdo koupí rohlíky. Kdo zaplatí plyn. Kdo dnes nemá energii.
„A kdy jste se naposledy cítila jako žena, ne jako manažer domácnosti?“ zeptal jsem se.
Zasmála se. Krátce. Smutně. „To si nepamatuju.“
A tady jsme byli u jádra. Ona necítila nic k manželovi. Ale necítila toho už moc ani k sobě.
Celý život fungovala. Byla zodpovědná. Hodná. Spolehlivá. Manželka. Matka. Zaměstnankyně. Organizační mozek rodiny.
Jen někde po cestě přestala být bytostí, která něco chce. A začala být bytostí, která všechno zvládá.
„Myslíte, že jsem citově chladná?“ zeptala se.
„Nebo že mám nějakou poruchu?“
To je krásná otázka. Lidi, kteří necítí radost, se bojí, že jsou vadní. Ale málokdy si připustí, že možná jen žijí život, který je emočně prázdný.
„Necítit nic není porucha,“ řekl jsem. „Je to často obrana.“
„Před čím?“
„Před únavou. Před zklamáním. Před tím, že už nemáte sílu něco chtít.“
Emoce stojí energii. Láska stojí energii. Touha stojí energii. Když jste dlouhodobě vyčerpaní, mozek udělá to nejlogičtější: vypne nepotřebné procesy.
A láska, bohužel, není z hlediska přežití nutná.
„Takže já ho nemiluju?“ zeptala se.
To je otázka, na kterou by chtěla jasnou odpověď. Ano nebo ne. Diagnózu. Razítko.
Jenže city nejsou infekce. Nedají se potvrdit ani vyloučit testem.
„Možná ho nemilujete. Možná ho jen necítíte. A to není totéž,“ řekl jsem.
Ona nebyla plná nenávisti. Nebyla zraněná. Nebyla v afektu. Ona byla prázdná.
A prázdnota je často horší než bolest. Protože bolest aspoň něco říká. Prázdnota mlčí.
„A co s tím?“ zeptala se.
To je vždycky ten moment, kdy by si pacient přál lék. Něco, co vrátí city. Ideálně jednou tabletou denně po jídle.
Jenže city nejsou chemický nedostatek. Jsou reakcí na život.
A její život byl dlouhodobě:
– monotónní
– předvídatelný
– zaměřený na povinnosti
– bez prostoru pro ni samotnou
Takže její nervový systém udělal jediné, co mohl: stáhl se. Vypnul emoce. Přestal investovat.
Ne proto, že by byl manžel špatný. Ale proto, že ona už neměla kapacitu cítit.
„Takže problém nejsem já?“ zeptala se.
„Jste vyčerpaná verze sebe,“ odpověděl jsem. „A ta už neumí milovat, protože sotva zvládá existovat.“
Do karty jsem si napsal: pacientka udává emoční otupělost ve vztahu.
Skutečná diagnóza by zněla jinak: pacientka dlouhodobě žije v režimu výkonu a přežití, a její emoce přešly do úsporného módu.
Ptala se, jestli je normální necítit nic k manželovi.
Ano. Je to normální. V nenormálním životním tempu.
Nenormální je spíš očekávání, že člověk bude plný lásky, vášně a radosti, když je roky unavený, přetížený a sám sobě cizí.
Ona nepřišla o city. Ona je jen dlouho nepoužívala. A emoce, stejně jako svaly, když se nepoužívají, ochabnou. Neumřou. Ale čekají. Až jim někdo konečně vytvoří podmínky, aby se vůbec měly kde objevit.
