Článek
Jsou výjezdy, kdy víš přesně, co tě čeká. Adresa, jméno, diagnóza, panika. A pak jsou výjezdy, které by si zasloužily vlastní kategorii v učebnicích: „Sociální katastrofa s neznámým pacientem“.
Dispečink hlásil: „Kolaps na večírku, asi muž, nereaguje, hodně alkoholu.“ To už samo o sobě zní jako začátek reality show, ne jako medicína.
Přijeli jsme k rodinnému domu, ze kterého duněla hudba tak, že by se za ni nestyděl ani menší festival. Před vchodem stálo asi pět lidí s kelímky v ruce, jeden kouřil, druhý zvracel do keře a třetí se smál.
„Kdo je pacient?“ zeptal se záchranář.
Chvíli ticho.
„No… někdo tady omdlel,“ řekl kluk v košili rozepnuté až k pupíku.
„Kdo konkrétně?“
„No… to nevíme.“
A v tu chvíli jsme pochopili, že jsme nepřijeli zachraňovat člověka, ale řešit kolektivní amnézii.
Uvnitř domu bylo asi dvacet lidí. Hudba, konfety, balónky, alkohol na každém stole. Atmosféra: svatba smíchaná s rozlučkou se svobodou a pohřbem rozumu.
„Tak kde je ten v bezvědomí?“ zeptal se lékař.
„Támhle někde ležel,“ ukázala slečna v šatech, které zjevně prožily těžší noc než jejich majitelka.
Na gauči ležel muž. Oči zavřené, hlava na polštáři, v ruce kelímek s rumem.
„To je on?“
„Asi jo.“
Zkontrolovali jsme puls. Silný. Dýchání pravidelné. Saturace v normě.
„Pane, slyšíte mě?“
Muž otevřel oči a řekl:
„Kdo mi vypil drink?“
Takže první „pacient“ byl pouze hluboce unavený z vlastní párty.
„Tak kdo omdlel?“ ptáme se znovu.
„No… možná tady Karel?“ ozval se někdo z kuchyně.
„Kde je Karel?“
„On šel na záchod.“
Na záchodě seděl jiný muž, objímal mísu a mumlal cosi o tom, že už nikdy nebude pít tequilu.
„To není omdlení, to je klasická kocovina v předstihu,“ konstatoval lékař.
Třetí kandidát ležel na terase.
„Tenhle určitě!“ křičela parta.
Přijdeme blíž a dotyčný se zvedne:
„Já jsem jen hledal signál.“
Takže shrnutí po deseti minutách: nikdo nebyl v bezvědomí, ale všichni byli tak opilí, že si mysleli, že někdo určitě musí umírat.
„Tak kdo vám vlastně volal záchranku?“ ptáme se.
Ticho.
Pak se přihlásil kluk u DJ pultu:
„Já. Protože jsem viděl, že někdo leží. A myslel jsem, že je mrtvej.“
„Kdo konkrétně?“
„No… někdo.“
A tady se ukázalo, že hlavní diagnózou večera nebyl kolaps, ale masová zodpovědnostní paralýza.
Každý pil, každý se bavil, každý viděl ležící tělo… a nikdo netušil, komu patří.
„Takže vlastně nemáme pacienta?“ shrnul lékař.
„No… máme vás,“ řekl někdo a začal tleskat.
To už jsme byli oficiálně součástí programu.
Jeden pán si chtěl nechat změřit tlak „když už jsme tady“. Slečna se ptala, jestli nemáme něco na bolest hlavy. Jiný si chtěl vyfotit sanitku na Instagram.
„Tohle není poliklinika,“ oznámil záchranář.
„Škoda,“ odpověděl někdo. „Tady by se hodil lékař permanentně.“
Nakonec jsme nenašli jediného člověka, který by skutečně potřeboval akutní péči. Jen dvacet jedinců v různém stupni alkoholové demence.
Oficiální závěr výjezdu: planý poplach.
Neoficiální závěr: když se sejde dost lidí, alkoholu a hluku, vznikne kolektivní halucinace, že někdo určitě umírá.
A tak jsme odjížděli zpátky do ticha sanitky s pocitem, že jsme právě absolvovali nejdražší hostování na soukromé párty v historii.
Protože moderní záchranná služba už neřeší jen infarkty, mrtvice a úrazy. Řeší i existenciální otázky typu:
Kdo jsem?
Kde jsem?
A hlavně:
Kdo tady sakra měl být ten pacient?
