Článek
Rychle, jdeme k nám. Rozletí se branka u udržovaného staršího domečku na rohu ulice, vysvědčení házíme na kuchyňský stůl a prosmýkneme se po schodech nahoru na půdu dříve, než nás stačí zastavit Dany babička. Děda je hluchý jako poleno, ten nás v rozletu nepřibrzdí.
Tak… jsme na místě… teda - na půdě. V paprscích sluníčka, které se dere z vikýřového okýnka, tancuje prach a Daniela usilovně přehrabuje spoustu pokladů. Hepčí… kýchám já i Petr, jen ona statečně víří oblaka prachu. Mám to! Droboulinká vyzáblá blondýnka tahá obrovský lodní kufr. Ten pamatuje krále Klacka, ne? poznamenává Petr. Nicméně Dana si nenechává vzít své nadšení a já ji pomáhám kufr otevřít. Je opravdu starodávný, veliký a pořádně těžký. Copak to v něm asi je?
Ženský, pronáší dospělácky Petr, v tom bude leda tak myš. No… i ta by tam mohla být. Staré zámky se skřípěním povolují, buch! Víko s rachotem dopadlo na zem. Děláte kravál, babka nás uslyší, napomíná nás Petr. A taky že ano… někdo jde po schodech, rychle schovat. Dveře se opatrně otevírají a my slyšíme bázlivý dětský hlásek: Danielko? Petra… Dany o 2 roky mladší sestra, aha… asi dnes nešla do školky a zůstala doma s babičkou. Co je? ptá se neurvale Daniela. Co tu děláte? Co ti je potom, znovu ji odpálí Daniela. Já řeknu babičce, že jsi na mě zlá, nedá se Petra. Pojď sem a zavři, říkám jí rychle, protože to jinak vypadá na otevřený sesterský konflikt, do kterého se zapojí i rázná babička obou holek a naše dobrodružná výprava skončí ještě dřív než vůbec začne. Petr jen obrací oči v sloup. A ne abys zas něco vykládala jako minule, ty hloupá káčo, pouští se do ní i on. Všichni máme v živé paměti příhodu, kdy nám Petr zasvěceně vyprávěl o výrobě dětí a „cucfleků“, což pochytil od svých výrazně starších pubertálních sourozenců. S pusou dokořán jsme před pár týdny poslouchaly nejen já a Daniela, ale právě i malá Petra, kterou měla Dana to odpoledne na starosti. A malou holčičku nenapadlo nic jiného, než se obratem pochlubit mamince s tím, že už ví, jak se dělají děti, ale taky „mlaskáče“, a jednoho si hned na ukázku v parádně fialové barvě vyvedla sama na předloktí. Tenkrát schytala pár na zadek nejen Daniela, ale i já s Petrem. Petra začíná natahovat. Nebul. Holčička si utírá nudli a zvědavě nakukuje do kufru, už je po slzičkách. Co to máte? Myšinec, straší jí vysoký, pihovatý kluk. Fuj, odvrací se Petra. Daniela ale tahá první úlovek. Co to je? ptá se ustrašeně Petra. Paruka! Dej to sem, bere ji Petr, párkrát s ní zatřepe a nasadí si ji na hlavu. Vlasy jsou světlehnědé, s výraznými loknami. Vypadáš příšerně, smějeme se mu. Tiše. Dole jsou zase slyšet kroky… babička. Rychle vyndáváme z kufru staré knížky a nějaké oblečení a potichu jdeme i s kufrem dolů. Je to náročné, protože schodiště je úzké a točité, jednu chvílí mám strach, jestli nepoletíme všichni dolů i s kufrem po hlavě. Uff… jsme dole. Běž zjistit, kde je babička, pobízí Petr malou Petrušku, s námi stejně nemůžeš jít, ale příště tě vezmeme, neboj. Petra se nechá důvěřivě obalamutit a jde zabavit babičku.
My vyrážíme i s kufrem na dvorek a brankou rychle pryč. Kufr táhne Petr. Počkejte na mě, nechá nás i s kufrem na kraji silnice a utíká domů, bydlí na druhé straně ulice, takže během chviličky ho vidíme vybíhat ze vrátek s malou kárkou. Naložíme ten krám, bude to jednodušší. Kam teď, ptám se? Stopovat, odpoví Daniela, pojedeme na dovolenou. Trochu nás zaskočila. To by se našim asi moc nelíbilo… váhám. Nicméně proč ne, rodiče jsou ještě v práci a oba mí kamarádi jsou už pevně rozhodnuti. I s kárkou a lodním kufrem parkujeme na autobusové zastávce, všichni jsme trochu uprášení, ale v očích máme kouzlo dálek. Statečně se stavíme na krajnici a čekáme na první auto.
Píše se rok 1983, vesnička na samém kraji Hradce Králové je sice v dosahu MHD, nicméně provoz je zde minimální, takže sedíme všichni tři na kufru a začínáme se trochu nudit. Hele, trabant, křičí Petr a všichni zuřivě máváme. Strejda za volantem na nás udiveně hledí a jen kroutí hlavou. Hned za ním se šine stařičký zetor z místního státního statku. Má zapojenou takovou káru, maličký valníček. Za volantem je snad ještě starší děda, který opětuje naše mávání a se skřípěním a rámusením zastavuje. Věčně usměvavý pan Wirt. Kam jedete, děti? ptá se nás. A co to máte za kufr? Jedeme na dovolenou, vysvětluje mu Daniela. Jo ták… plácne se do čela děda, začaly prázdniny, já málem zapomněl. Tak pojďte, nejdřív naloží do valníčku náš lodní kufr, pak Petrovu kárku, Petr nečeká a škrábe se dovnitř sám, já ho následuju a maličkou Danielu vezme pan Wirt do náruče a vysazuje ji za námi. Vezu letní jablíčka, tak mi je tím vaším kufrem nepotlučte, ale vy si vezměte, pobízí nás. Sám si taky jedno bere a sedá za volant. A kam to vlastně jedeme? snažím se překřičet traktor. Děda neslyší a jen se na nás zubí.
Drkotáme si to přímo do statku, jsou to starodávné budovy, dříve to celé patřilo rodu Harrachů, dnes tu jsou plemenní býci a kravičky s telátky. A nesmím zapomenout na 8 koní, ke kterým pravidelně chodíme a s nadšením jezdíme na kaštanové kobylce Baglaně. A pak tu jsou obrovské stodoly, které velice dobře známe. Tak vystupovat, mládeži, hlaholí děda. To není žádná dovolená, mračí se Dana. Ale nepovídej, odporuje jí pan Wirt. Pojďte se mnou. Ještě nám vytáhne kárku, naloží kufr, spiklenecky mrkne a rozhlídne se po nádvoří. Ať nás nikdo nevidí, šeptá a rázuje ke stodole. Petr jde za ním, všichni po sobě nechápavě koukáme. Děda odsunuje obrovská dřevěná vrata na pojezdech a všichni zmizíme v šeru obrovské stodoly. I přes přísný zákaz sem chodíme a lezeme v trámoví pod stropem a skáčeme do sena nebo slámy pod námi. Děda nás vede do odlehlého traktu hospodářských budov, kárka s kufrem drkotá po kamenné podlaze. Úplně v koutě, v přítmí stojí něco velkého… v téhle části jsme nikdy nebyli. Tak panstvo, tady vás nechám a můžete jet na dovolenou a ne že to na mě prozradíte, stačí ještě zamrkat. A až vás to přestane bavit, přijďte ke koním, svezu vás.
S úžasem koukáme na tu věc. Kočár! Obrovský, černý… vypadá trochu strašidelně, má vpředu dvě lampy… je starodávný zrovna jako ten náš kufr. Petr jen hvízdne. Jak to, že jsme ho nikdy nenašli? Mám strach z pavouků a kočár je pavučinami doslova opředený. Dojdu k teletníku, nabízím se, bývá tam opřené březové koště. Hlavně ať tě tam nechytí ženský od krav, jinak pomažeme odsud, napomínají mě oba spolužáci. Nebojte, utíkám po ztemnělých chodbách a opatrně nakukuju ke dveřím teletníku. Nikde nikdo, koště tam stojí. Popadnu ho a letím zpátky, trochu se tu sama bojím. Pootevřenými vraty od stodoly sem vlétla vlaštovka a poplašeně začiřikala. Máš? ptá se Dana. Jo, vítězoslavně mávám koštětem, jdeme na to, ometáme pečlivě kočár ze všech stran, vzadu je místo na náš kufr, pěkně ho tam vytáhneme a s napětím otevíráme dveře do kočáru… Ovane nás zatuchlina.
Dej to sem, bere mi koště z ruky Petr, běžte dál, holky, kdyby tu byla myš, tak ji vyženu. On s těma myškama dneska nedá pokoj. Ale obě poslušně ustupujeme. Žádná myška nevyběhla, tak nastupovat, dámy, vybízí nás Petr. Uvnitř jsou červeně polstrované sedačky, barva je sice vyrudlá, ale vnitřek je překvapivě zachovalý. Ten první prázdninový den jsme si tenkrát báječně užili, i když nás dálky nakonec nečekaly. Ten starý kočár mám dodnes neoddělitelně spjatý s mým dětstvím a těmi nejlepšími kamarády, které jsem kdy v životě mohla potkat. Často si říkám, kde je mu asi konec… kočáru i mému dětství :)
