Článek
Je říjen a venku překvapivé teplo. Jdu pomalu zarostlou cestičkou podél špinavého potoka, po mém boku se plouží velká fena německé dogy. Moje Adélka. Hrozně to letí, bleskne mi hlavou… Fena hlasitě vzdychne, už dávno není černá s nádherným modrým leskem, je šedivá, špatně chodí, bylo jí 12 let. Mám obavy, že ty příjemně teplé sluneční doteky jsou jedny z posledních, které laskají Adélčin tlustý hřbet.
Deset let, deset dlouhých let a mně se zdá, jako by to bylo včera… sedím na zemi a brečím… na tváři mám černou šmouhu z rozmazané řasenky a v klíně obrovskou, nehybnou hlavu jiné německé dogy. Z jejího těla rychle vyprchává život a mladý, pohledný veterinář mně plaše pohladí po vlasech. Takový je život, šeptá mi do ucha. Nespravedlivý! chce se mi křičet.
Pomalu přicházíme k obrovskému stromu. Adélka sebou těžce žuchne na zem. Odpočiň si, holka. Fena leží, namáhavě dýchá a já sestupuju ke stromu. Je to vrba, stará smuteční vrba. Pomalu hladím rozpraskanou kůru, jedna silná větev se naklání přes celý potok a na jeho druhé straně se dotýká země. Na tváři mám úsměv od ucha k uchu. Na ohnuté větvi je stále znát zašlý vyřezaný nápis do letité kůry. Strom lásky. Směju se nahlas a doufám, že mě někdo neslyší. Asi by si pomyslel cosi o mé duševní rovnováze. Nemám vztah k tomu nápisu, nevím, komu byl určený, a vlastně je mi to úplně jedno. Mám vztah k tomu stromu. Přitisknu se k němu a cítím jeho energii. V duchu vidím tři rozesmáté dětské tváře, které se zubí na svět právě z té ohnuté větve. Drobné dětské nohy se kymácejí nad potokem. Žbluňk! Jedna holínka se rozhodla vyzkoušet vodu. Drobounká blondýnka začíná natahovat. Nebul, Dano, okřikne ji na svůj věk urostlý kluk s pihovatým obličejem a hřívou nazrzlých vlasů. Ta třetí tvář patří mně: drzé holčičce s vlasy do půl zad a chybějícími předními zuby. Tři prvňáčci, tři nerozluční kamarádi… Dana je už spoustu let v Americe. Sakra… Někdy mi ta holka vážně chybí… Petr zůstal. A někdy bych zatraceně ráda popadla láhev slivovice a zazvonila u jeho dveří jako za starých časů zvonil on na mě. Ale asi bych se nesetkala s pochopením jeho manželky. A o pochopení mého manžela ani nemluvě. Přátelství mezi mužem a ženou existuje… možná existuje… vlastně nevím, jestli existuje, ale chci tomu věřit…
Jdeme zpátky, Adélko. Procházím kolem staré hospodářské budovy, na které je obrovskými písmeny vyveden na holých cihlách bílý nápis. MÁM TĚ RÁD, EVO. LUKEŠ. Nápis je i po těch letech hodně výrazný, zdálky viditelný ze silnice, každé písmeno měří dobrých 2,5metru, svého času vzbudil rozruch a ocitl se i s patřičným komentářem redaktora v Hradeckých novinách. Znova se usmívám. Slova patřila mně. Podepsaný nešťastník ale nebyl jejich autorem. Myslím, že vím, kdo je před spoustou let psal…
