Článek
Tohle místo je magické jako pohled do propasti a zneklidňující jako Sovětský svaz. Jeho útroby jsou obnažené, někdo stáhl ruku z kůže a do světa svítí cévy, žíly, kosti a krev.
Chodím rezavě hnědými průmyslovými areály a ulicí se chrčivě sune špinavá tramvaj. Jízdní řád na zastávce nepřečtu, protože vše je pokryto tmavým prachem stejně jako dopravní značky, parapety i káva, kterou si dáte za okno vychladnout.
Sleduji vysoký vozík, na jehož vršku sedí řidič jako vozka na kozlíku a pod ním se veze ještě žhavé železo. Tekutá hmota odkapává na asfalt a nechává na něm skvrny v podobě nepravidelných zrcátek.
Proti mě kráčí muž v džínově uniformě a s rozcuchanými vlasy. Na krku má vytetovanou vodorovnou čáru s nápisem „Zde podřezat“. Když mě míjí, střelí po mě pohledem jako černý voják po Viktorce.
V jednom z provozů něco obludně zaduní. Už se ani moc nelekám, občas se tu propadne kus ulice a v hlubině zmizí auto i s řidičem nebo bouchne metan a rozmetá celý dům.
Tohle místo nikdy nespí, vysoké pece nesmí vychladnout, haldy doutnají a provoz je třísměnný. Vzduch ostře čpí a pro smogový opar je vidět jen na pár desítek metrů. Industriální mlha je vlastně taky romantická. Každý kout tu vypadá jako explozionalistické dílo Vladimíra Boudníka.
Vzhlédnu vzhůru a sleduji ohně hořící na vršcích komínů, fialové, růžové, oranžové, modré. Kolem mě prochází skupina předškoláků se soudružkou učitelkou. Tyto děti mají pravidelně nárok na ozdravovnu v horách, aby to pak jejich plíce přes rok vůbec udýchaly.
Zahnu do postranní uličky, která je lemována domky hornické kolonie. Špinavá cikáňata něco vykřikují ve své melodické mateřštině a válejí se v louži, která barvou i konzistencí připomíná odkaliště. Všechno v téhle čtvrti je z pálených cihel - domy, kostel, škola, úřad i nemocnice. Jiná barva tu není, pouze nad ulicí se pyšně klenou zelené trubky plynovodu. Další roury se plazí kousek nad zemí jako hadi na obraze šíleného malíře.
Přivykla jsem neustálému hluku, všechno kolem syčí, bouchá, skřípe a hučí, jak tohle místo přežvykuje materiál i lidi. Kráčím po pulzující tepně cyberpunkového brouka. Velká částjeho těla je ale skrytá pod zemským povrchem.
Za chvíli bude na dole fajront, havíři pošlou na řetízcích vzhůru jako viselce zpocené fáráky, nasednou na autobusy šichťáky a zamíří do hospod.
Usedám na lavičku bez opěradla a Tiše si pro sebe pošeptám: „Nevěřím v Boha, můj Bůh je Petr Bezruč a svítání nad vítkovickými ohni.“
