Článek
Na omšelém nádraží přesedám z normálního vlaku na úzkokolejku. Místní někdy říkají, že je to nejmenší vlak na světě, protože se v něm chodí na záchod do skříně, čemuž odpovídá i interiér v umakartovém provedení.
Obouchaný vláček zastavuje u vesnic a osad, z nichž některé mají místo nádraží jenom dřevěnou kůlničku nachýlenou ke straně. Po odsunu německého obyvatelstva přišli noví obyvatelé, přibyly kravíny a drůbežárny, největší město Osoblaha dostalo sorelové náměstí a v každé osadě přibyla nějaká ta panelová bytovka.
Poměr domů a ruin je zde, zdá se, spravedlivě vyvážený. Do některých budov „po Němcích“ se nikdo ani nenastěhoval a jiné jsou beznadějně vybydlené. Zbytky staveb rozpadajících se v plevelu připomínají scény z Marquezových románů. Architektura je prý nejkrásnější ve stádiu zmaru…
Vystupuji z vagonu na jednom z nádražíček. V čekárně zjišťuji vybledlé obložení, pár lavic a vprostřed kamna na tuhá paliva. Vydávám se do města (nebo snad vesnice?), ale cesta k němu trvá ještě asi kilometr poli a loukami. V dobách rozkvětu regionu se totiž očekávalo, že se lidská sídliště budou rozrůstat a postupně pohltí i nádraží. Historie ale rozhodla jinak a já šlapu po betonových plátech, které v případě dešťů plní funkci haťových mostů.
Slunce svítí a kvítí, ale i tak je zdejší ticho trochu znepokojivé.
Přicházím do středu městečka a místní omladina se mě ptá, jestli jsem přijela kvůli Martinovi. Vrtím hlavou. Prý to byl mužský z nedaleké osady, co ho předevčírem přišpendlili nožem na dveře hospody…
Utíkám z náměstí místnímu zámku. Kdysi si tu podávala ruce honorace z půlky Evropy, dnes opadající stěny ukrývají sklad léčiv. V barokním bazénku hnije bahno a trčí zbytek sochy – zátiší pro milovníka laskavé dekadence. Míjím kostel a kašnu a směřuji k nedaleké osadě.
Hned za značkou se jménem sídla mě vítají dvě zcela zdevastované chalupy, není tu ani náves, jen prostranství před bytovkou. Mám štěstí, zrovna se čeká na pojízdnou prodejnu. Babky v šátcích, dělnice z kravína a pár lufťáků nejdřív ukázněně postává ve frontě na nic. Poté přijíždí kamion LIAZ, na jednom konci dostanete košík, nakoupíte a na druhém vás zkasíruje prodavačka v plášti. Kupuji rohlíky a paštiku, které sním u podstavce, kde kdysi stával kříž. Bývala tu i kaplička, ale ta už také vzala za své.
Procházím mezi těmi málo domy, které ještě stojí. Buď si je piplají Ostraváci, kteří se sem přijíždějí rekreovat z ocelového srdce republiky nebo stojí jen silou vůle a u boudy chrčí vypelichaní psi. Táhne mě to dál do polí, do žensky zvlněné krajiny. Stojím na mezi a najednou spatřím v dálce cosi trčet z lesíku. Opuštěná továrna? Posed? Brodím se mělkým močálem a potom strnu v úžasu.
Je to starý kostel s dřevěnou věží a celý se hroutí do sebe, zarostlý a ponechaný času napospas. Kolem měj leží hřbitov s popadanými náhrobky se jmény v němčině a zbytky fotografií. Všude omamně voní alej jablečných stromů, avšak plody padají na zem. Není kdo by je sbíral, všichni jsou pryč a už se nevrátí. Kousek od kostela objevím ještě rozpadající se kapličku se zbytky fresek. A dál už nic, jen státní hranice a mladičký pohraničník se zbraní v ruce. Tady je úplný konec, ende, šlus.
Cestou zpět sním o vůni jablek a přemýšlím, jestli osud nepootočí kolem a nedopřeje tomuto kraji trochu radosti. Kříž bude možná opět stát na podstavci a kostel někdo alespoň trochu podepře. Kdo ví.
