Článek
Jsou mi tři roky, ale všechno, co zažívám, se zabodává do mého vědomí tak ostře a pichlavě, že si to i dnes vybavuju zcela jasně.
Ležím na postýlce a pláču. Mí blízcí sem nesmějí. Návštěvy jsou zakázány. Jsem tu prý jen na pozorování, ale skoro nikdo do pokoje nechodí, většinou jen sestra s jídlem. Přes slzy pozoruju ostatní děti kolem. Některé jsou přivázané k postýlkám tak jako já, jiné odevzdaně leží nebo kývají tělem sem a tam.
Jsem přivázaná za ručičky i nožičky a v panice čurám do postele. Trvá věčnost, než se na mě přijde někdo podívat. Pořád křičím, že chci domů a volám jméno našeho města. Ústav je ve stejném městě jako můj domov, ale to ještě nevím. Myslím si, že jsem nekonečně daleko a že už se nikdy domů nepodívám.
Podává se jídlo. Nevím, jestli je ráno nebo večer, vše se mi slévá do jedné velké hrůzy. Odvážou mě a na klín mi položí barevný tác s polévkou v oprýskaném hrníčku. Snaživě jím, ale strach z opuštění je silnější. Všechno zvracím zpět na tác. Z dálky ke mně doléhá hubování sestry, berou mi jídlo a znovu mě poutají. Na nožky mi upevňují závaží, která mě táhnou k pelesti. Když zvednu hlavu, vidím na chodbu a část schodiště. Představuju si, že stačí seběhnout schody, kousek popojít a jsem u našeho domu. Ale nejde to, kožené řemeny mě nepustí a jsem omámená z injekcí, které mi občas píchnou.
Křičím a křičím a po několika dnech nakonec dosahuji svého. Primář oddělení už nemá nervy na můj neustálý pláč a propouští mě domů. Když mě poprvé ukážou mamince, nemůže mě poznat. Jsem hubená, vysílená a nepřítomná. Spolu se mnou dostává od primáře recept na silné kapičky na spaní. Ty beru dlouhé roky a ony mi pak úplně zničí schopnost normálního spánku. U nás doma se jim říká „antiduc“, protože zmírňují moje nutkání bouchat hlavou do polštáře a tím se uklidňovat, což se u mě objevilo v reakci na ústavní „pozorování“.
V dospělosti procházím své lékařské zprávy a z nich je zřejmé, že můj pobyt v ústavu byl zcela zbytečný. Stačilo nám dát sestavu cvičení na doma. Po několika letech od těch hrůzných zážitků přichází od ošetřujícího lékaře doporučení na pobyt v jiné léčebně, ale maminka už je podezíravá a jede si to tam prohlédnout. Vidí děti s vadami řeči a pohybovými tiky, přivázané a rezignované. Díky Bohu se rozhodne mě tam neposlat.
Z tohoto zážitku mám jizvu na celý život, ale zároveň se s velikou láskou dívám na tu tříletou holčičku, která měla takovou neuvěřitelnou sílu a odvahu, že si dokázala vykřičet návrat domů.
