Článek
Představte si, že jste trochu šílení, ale ne zas tak, aby vás odvezli sanitkou do Bohnic. Máte posttraumatickou stresovou poruchu, tiky, úzkosti a deprese. Somatizujete jedna báseň, takže vás střídavě přepadají křeče v oblasti solar plexu, bušení srdce velké jako dům a zaseknutá záda (přesto, že předpisově cvičíte) Potíte se a zároveň je vám zima. Pokud nemusíte, nevycházíte z bytu, protože je to namáhavé a stresující a vaše příznaky se tím zhorší.
Představte si, že máte za sebou roky terapií a berete spoustu prášků pod dohledem vlídného psychiatra, ale přes všechnu snahu a práci na sobě stejně ve skrytu duše víte, že vás tyto radosti budou provázet až do konce života.
Představte si, že jste celoživotní nespavec. Už jako batole vás nemohli uspat, v pubertě jste se snažili sebemedikovat alkoholem a ve středním věku jste to vzdali a začali brát pilule. Spát jenom tři hodiny? Zapomeňte! Čím více budete unavení, tím vehementněji budou vaše tělo i mysl spánek odmítat a za takový týden se třeba ocitnete v nemocnici na kapačkách, protože už nemůžete spát, jíst ani myslet a je třeba vás zavodnit a uklidnit. Takže se postupně naučíte chodit spát za pomocí chemie a jakžtakž fungujete. Dáte si přes den kávu nebo colu? Špatné rozhodnutí, protože nebudete spát celou noc ani s těmi prášky…
Představte si, že jste introvert. Ale ne takový ten zadumaný student s knížkou v parku. Jste introvertní do té míry, že i když u vás doma, nedej bože, někdo přespí jen jednu noc, naježíte se jako jehelníček a pak se z toho týden léčíte. Ale protože nejste úplní cvoci, musíte s tímhle vším chodit do práce a ještě u toho vypadat, že jste vlastně úplně v pohodě, protože to poslední, co chcete, je odhalování svého vnitřního světa druhým lidem.
Představte si, že se protloukáte každodenní realitou, když vám najednou začne být o hodně hůř než normálně. Nechápete, co se děje a mysl vám kalí chaos a bolest. Po mnoha pokusech přijít na to, co se děje, vám dojde, že asi přestaly pracovat nějaké z prášků, které berete. Zkoušíte nové a trvá dlouho, než se přijde na tu správnou kombinaci. A vy celou tu dobu… trpíte.
Představte si, že váš mozek je závislý na rozmarech počasí. Je zima? Bravo, budete mít deprese. Je léto, paráda, čekají vás úzkosti. Nejhorší jsou přechody mezi obdobími, všechny nepříjemné duševní pochody se ještě zintenzivní. A vy jste naprosto zpitomělí a nevíte, zda je to skutečný stres nebo jen projev vaší mysli. Jste žena? Výborně, připočtěte si k tomu ještě ovlivňování měsíčním cyklem, kdy jeden den chcete přizabít všechny okolo a druhý se sami rozeběhnout proti zdi.
Představte si, jak se rozplýváte nad představou nějakého denního stacionáře, kde byste mohli třeba měsíc jen malovat, meditovat a trochu se flákat. Ale to nemůžete, protože bydlíte sami a tudíž platíte nehorázný nájem. Sami se také živíte a na nějaké to procházení se rozkvetlou zahradou prostě nemáte peníze. Když se jdete podívat na festival Mezi ploty, je vám v areálu léčebny fantasticky a chcete tam aspoň na chvíli zůstat.
Představte si, jak sníte o světě, který snad v budoucnosti pochopí, že i když jste šílení jen napůl, máte to sakra těžké a občas vám systém vyjde vstříc aspoň menší úlitbou. Třeba jen tím, že by vám seshora dovolili zpomalit životní tempo, i když všichni kolem lítají jako bezhlavá kuřata. Někdy zoufale závidíte normálním lidem to ticho v hlavě. Očividně je nenapadá tisíc protichůdných myšlenek za minutu tak jako vás a většinu věcí vidí krásně černobíle, což je sice omezující, ale určitě velmi pohodlné!
Představte si ale také, že má váš stav i světlé stránky. Pán Bůh vzal, pán Bůh dal, a tak někteří z vás vynikají až geniálními výkony v různých profesích – talentovaní umělci i matematici na tom byli a jsou podobně jako vy a možná právě kvůli celoživotnímu utrpení dosahují pozoruhodných výkonů.
Představte si, že se nikdy nenudíte. Jen cesta do obchodu vás zaměstná natolik, že z toho pak žijete několik dní. Tolik dojmů, vůní, barev, zajímavých domů i tváří! Dokážete deset minut koukat na štukový ornament a pak o tom doma třeba ještě složíte báseň.
Představte si, že vidíte lidem až do žaludku. Stačí, když se dostanete do jejich blízkosti a hned je vám jasné, kdo mluví pravdu a kdo kecá, kdo je gay, ale ještě o tom neví a kdo se beznadějně koupe v nepříjemných energiích (od toho co nejdál).
A úplně nakonec si zkuste představit, že i když celoživotně trpíte, najde se občas pár laskavých dní, kdy je vám celkem dobře a to je pak moc prima!
Tak co říkáte na poloviční bláznovství?
