Článek
Vzpomínám si na Agátu jako na sluníčko. Malá holčička s kudrnatými vlásky, která se smála od ucha k uchu a její oči jiskřily zvědavostí. Byla tak hodná, až to někdy bralo dech. Poslušná jako beránek, nikdy neodmlouvala, vždycky pomohla, kde mohla. Její pokojíček byl vždycky uklizený, úkoly napsané s předstihem a babičce nosila kytičky ze zahrádky. Byla radostí pro celou rodinu, takové to dítě, na které se s pýchou ukazovalo. Vzpomínám na ty nedělní obědy, kdy Agáta seděla vedle dědečka a s vážnou tváří mu vyprávěla o svých zážitcích ze školky nebo později ze školy. Jak s nadšením recitovala básničky, jak pilně trénovala na klavír, jak se starala o svého křečka Ferdinanda. Byla tak křehká a nevinná, plná snů a ideálů. Věřili jsme, že z ní vyroste moudrá a laskavá žena, která bude světu přinášet jen dobro.
Pak přišlo dospívání. Tichá voda břehy mele, říká se. A u Agáty to platilo dvojnásob. Postupně se začala měnit. Její smích už nebyl tak nakažlivý, její oči ztratily ten jiskrný lesk. Začala se uzavírat do sebe, trávila hodiny ve svém pokoji s nasazenými sluchátky a na naše otázky odpovídala jednoslovně nebo jen mávnutím ruky.
Zpočátku jsme si mysleli, že je to jen puberta, ty klasické výkyvy nálad a touha po osamostatnění. Snažili jsme se být trpěliví, dát jí prostor. Ale její proměna nabrala mnohem temnější směr. Začala se stýkat s novou partou, s lidmi, kteří na první pohled nevypadali dobře. Měli divné řeči, potrhané oblečení a v jejich očích se zračila prázdnota. A pak to začalo. Nejdřív občasné pozdní příchody domů, pak celé noci strávené kdesi venku. Cítili jsme z ní cigaretový kouř, a když jsme se jí ptali, zapírala. Začala se vyhýbat škole, známky se rapidně zhoršily. Naše domluvy a prosby končily hádkami a jejím uraženým odchodem. Přišlo pití. Zpočátku potajmu, pak už bez ostychu. Viděli jsme ji přicházet domů s podlomenýma nohama, s rozmazaným make-upem a prázdným pohledem. Cítili jsme bezmoc a zoufalství. Kam se poděla ta naše hodná Agátka? Co se s ní stalo?
A pak přišly ty nejhorší zprávy. Drogy. Šeptalo se o tom po sousedství, pak nám to potvrdila i její zoufalá třídní učitelka. Náš svět se zhroutil. Naše milovaná dcera, kdysi tak čistá a nevinná, se propadala do temné propasti závislosti. Toulala se po nocích, kradla peníze z domova, lhala nám do očí. Už to nebyla naše Agáta. Byla to jen prázdná skořápka, ovládaná tou strašlivou silou závislosti.
Snažili jsme se jí pomoct, prosili jsme ji, hrozili jsme jí, ale nic nepomáhalo. Byla jako v začarovaném kruhu, ze kterého neviděla cestu ven. Její parta se stala jejím jediným útočištěm, její novou rodinou. Společně páchali drobné krádeže, dělali výtržnosti, žili ze dne na den bez jakékoli budoucnosti. Až přišel ten den, kdy je policie všechny zatkla. Kvůli vloupání a dalším deliktům skončili za mřížemi. Agáta se tehdy vrátila domů. Zlomená, vyhublá, s očima plnýma slz. Prosila nás o odpuštění, slibovala, že se změní, že už nikdy… Věřili jsme jí. Museli jsme. Byla to naše dcera, naše krev.
Čtyři roky. Čtyři dlouhé roky se zdálo, že se Agáta opravdu změnila. Nastoupila na terapii, našla si práci, začala si znovu budovat vztahy s námi. Byla tichá, pokorná, snažila se napravit všechno zlé, co napáchala. Začali jsme pomalu věřit, že to nejhorší máme za sebou, že se naše Agátka vrátila. Chodila do práce, poctivě platila nájem za svůj malý byt, občas nás navštívila. Zdálo se, že si konečně uvědomila hodnotu normálního života. Začali jsme se usmívat, s nadějí jsme hleděli do budoucna.
A pak přišla ta zpráva. Její partu propustili z vězení. Už jsem to tušila, když jsem ji viděla ten večer. Byla neklidná, vyhýbala se našemu pohledu, její odpovědi byly opět jednoslovné. Ráno už tam nebyla. Její postel byla prázdná, na nočním stolku ležel jen lístek s omluvou. A zase ta Agáta. Znovu jsme tam, kde jsme byli před lety. Znovu ten strach, ta bezmoc, to zoufalství. Ptám se sama sebe, kde jsme udělali chybu? Mohli jsme tomu nějak zabránit? Je pro ni ještě nějaká naděje? Bolí to. Bolí to moc. Vidět, jak se to krásné, hodné dítě ztrácí v temnotě závislosti. Bolí to sledovat, jak si sama ničí život.
A my můžeme jen bezmocně přihlížet a doufat, že se jednou probudí a najde cestu zpátky. Že se ta naše Agátka, to sluníčko s kudrnatými vlásky, zase vrátí. I když v hloubi duše vím, že ta jizva na srdci už nikdy nezmizí. A pokaždé, když zaslechnu její jméno, mi v hlavě zní jen jedno: A zase ta Agáta…
