Článek
Všechno začalo obyčejným ránem. Kafe, ospalé světlo, mobil v ruce. Otevřela jsem mapy, protože jsem chtěla zjistit, jestli se někde po cestě nezasekla doprava. Automaticky jsem zadala naši adresu. A pak jsem se zarazila.
Modrá tečka tam byla. Přesně tam, kde jsem stála v kuchyni. Ale dům… ten chyběl.
Místo něj se rozprostírala zelená plocha. Něco jako louka nebo park. Žádná střecha. Žádné cesty. Žádná stopa po ulici, ve které jsem bydlela celý život.
Zasmála jsem se. „Aktualizace map,“ zamumlala jsem si pro sebe. Technika občas zlobí. Jenže pak jsem si oddálila pohled. A znovu. A znovu.
Celá naše ulice byla pryč.
Zůstala tam jen prázdná plocha obklopená zbytkem města. Jako díra vystřižená z reality.
Vyšla jsem před dům. Stál tam. Šedivá fasáda, popraskaný chodník, popelnice u zdi. Všechno bylo na svém místě. Jen v telefonu nic.
Zaklepala jsem u sousedů. Paní Králová otevřela v županu, podrážděná.
„Taky vám blbnou mapy?“ zeptala jsem se.
Zamračila se. „Jaké mapy?“
Ukázala jsem jí telefon. Chvíli mlčela. Pak si sundala brýle a podívala se znovu.
„To není možné,“ řekla tiše. „Vždyť tady bydlím čtyřicet let.“
Další sousedé reagovali podobně. Nejdřív nevěřícně, pak nervózně. Jeden pán začal okamžitě volat na podporu aplikace. Jiná paní se rozplakala. Někdo navrhl, že jde o chybu satelitu. Někdo jiný, že se dům možná teprve teď „načítá“.
Jenže hodiny ubíhaly a nic se neměnilo.
V poledne přišla první zvláštní věc. Kurýr s balíkem stál zmateně na kraji louky, té mapové louky, ne té skutečné.
„Podle navigace tady nic není,“ řekl. „Nemůžu to doručit.“
Pošta ten den nedorazila. Popeláři nás minuli. Sanitka, kterou volali k sousedovi, se nemohla přiblížit, dispečerka tvrdila, že na dané adrese není evidovaná žádná stavba.
Odpoledne mi zavolali z práce, že se nemůžu přihlásit do systému. „Máte neplatnou adresu,“ řekli mi. „Neexistuje.“
Začala jsem mít pocit, že se realita rozchází na dvě vrstvy. Tu, ve které stojím na chodbě našeho domu. A tu druhou, oficiální, digitální, kde jsme byli vymazaní.
Večer vypadla elektřina. Jen u nás. Okolní domy svítily. Signál slábl. Internet se rozpadal. Jako by nás někdo pomalu odpojoval.
Sešli jsme se na chodbě. Lidi, které jsem znala jen od vidění. Teď jsme stáli pohromadě, blízko, skoro nalepení na sebe.
„Co když jsme nikdy neměli existovat?“ zeptal se někdo.
„To je nesmysl,“ odsekla paní Králová. „Máme rodné listy. Fotky. Vzpomínky.“
Jenže když jsem večer otevřela staré album v telefonu, všimla jsem si něčeho zvláštního. Fotky z bytu tam byly. Fotky mě, nábytku, kočky. Ale když bylo v záběru okno… venku nebylo nic. Jen zelená plocha.
Žádný protější dům. Žádná ulice. Jen prázdno.
V noci jsem se probudila zvláštním tichem. Ne tím běžným, ale absolutním. Jako by se svět zastavil těsně před nadechnutím.
Podívala jsem se z okna.
Tam, kde měla být silnice, se rozprostírala temná plocha. Ne tráva. Ne země. Něco, co pohlcovalo světlo. A na jejím okraji stála postava. Nehýbala se. Jen čekala.
Ráno jsme se probudili do mlhy. Husté, neproniknutelné. Když se rozplynula, všimli jsme si, že okraje našeho domu jsou… rozmazané. Jako by nebyl úplně hotový. Jako by se vytrácel.
Znovu jsem otevřela mapy. Modrá tečka zmizela. Bez varování. Bez chyby. Prostě pryč.
Pochopila jsem to dřív, než mi to kdokoli musel říct. Nezmizel dům z mapy. Mapa se aktualizovala podle reality.
Stáli jsme na místě, které bylo vymazáno. Ne naráz. Pomalu. Opatrně. Aby si toho svět všiml co nejpozději.
Teď píšu tyhle řádky na starém notebooku, který ještě funguje. Signál je slabý. Čas se chová divně. Někteří sousedé už zmizeli. Prostě otevřeli dveře bytu a nebylo kam vejít.
Pokud tohle čtete a na mapě se objeví prázdné místo tam, kde něco bývalo…
nevěřte, že tam nikdy nic nestálo.
Možná tam jen někdo ještě žije.
