Článek
Víš, jsou takové věci, co se stanou a ať se snažíš sebevíc, prostě je nepochopíš. A co je horší, tyhle věci dokážou lidi rozdělit, i když by si to nikdy nepřáli. U nás doma je taková jedna dodnes. Už je to skoro dvacet let, co se to stalo, ale když se sejdeme, pořád to tam tak nějak visí ve vzduchu. Jako by v obýváku seděl tichý host, o kterém všichni víme, ale nikdo se neodvažuje nahlas promluvit.
Pamatuji si to jako dneska. Bylo léto, sluníčko hřálo a my se chystali na ten náš každoroční výlet na chalupu do hor. Všichni jsme se těšili, na ten klid, na ten čerstvý vzduch, na ty procházky po lese a večerní grilování, kdy táta vždycky vyprávěl ty svoje vtipy. Můj brácha Tomáš, byl o pět let starší, takový ten náš tahoun rodiny. Vždycky plný energie, vtipů a s tou jeho nakažlivou dobrou náladou. Měli jsme k sobě blízko, i když jsme byli každý úplně jiný. Já spíš taková klidná, co si všechno promyslí, a on zase takový ten živel, co do všeho skočil po hlavě.
Ráno jsme se sešli u našich. Já s mým mužem a naší tehdy malou holčičkou, Tomáš s jeho přítelkyní a naši rodiče. V domě bylo takové to příjemné švitoření, balili jsme poslední věci do aut a už se viděli na té naší horské samotě. Tomáš jako vždycky dělal blbosti a napodoboval našeho dědu, což vždycky všechny rozesmálo až k slzám. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že za pár hodin se všechno obrátí vzhůru nohama.
Jeli jsme dvěma auty. Naši rodiče jeli napřed a my s Tomášem a jeho přítelkyní za nimi. Cesta ubíhala v pohodě, poslouchali jsme rádio, zpívali si a povídali o všem možném. Když jsme přijížděli k takové malé vesničce, kousek od naší chalupy, Tomáš najednou zničehonic dupnul na brzdu. Jeho přítelkyně se s leknutím zeptala, co se děje, ale on jen mlčel a s vytřeštěnýma očima zíral na malý lesík u cesty. V jeho pohledu jsem viděla něco, co jsem u něj nikdy předtím nezažila – opravdový strach a naprosté zděšení.
Zeptala jsem se ho, jestli je v pořádku, ale on jen zopakoval: „Viděl jsem ho.“ Jeho hlas zněl divně, tak nějak prázdně, jako by mluvil ze spaní. Jeho přítelkyně se ho snažila uklidnit, hladila ho po ruce, ale on byl jako v jiném světě. Pořád dokola tvrdil, že v tom lese viděl nějakou postavu. Popsal ji jako vysokou, tmavou siluetu, která se mihla mezi stromy a pak zmizela, jako by se vypařila. Říkal, že to nebylo zvíře, ani člověk, ale něco úplně jiného. Něco, co nedokázal ani popsat, něco, co ho hluboce vyděsilo.
Snažili jsme se mu to vymluvit. Říkali jsme mu, že se mu to muselo zdát, že to byl stín, nějaká optická iluze, hra slunečních paprsků. Ale on byl neoblomný. Byl si naprosto jistý tím, co viděl. Jeho přítelkyně byla z celé té situace viditelně nervózní a přiznám se, že i mě začal svírat nepříjemný pocit u srdce.
Když jsme konečně dorazili na chalupu, Tomáš se trochu uklidnil, ale ten zvláštní, vyděšený výraz z jeho očí nezmizel. Celý víkend byl zamlklý, neobvykle vážný a tak nějak mimo. Na naše otázky odpovídal jen krátce a vyhýbavě a pořád se tak nějak podvědomě díval směrem k tomu lesu, kde prý tu záhadnou postavu zahlédl.
Po návratu domů se Tomášův stav vůbec nezlepšil. Naopak, začal být úzkostlivý, v noci nemohl spát a neustále se vracel k tomu, co viděl. Chodili jsme s ním po doktorech, jeden za druhým, ale žádné vyšetření nic zvláštního neukázalo. Všichni lékaři nám sice potvrdili, že je po fyzické stránce naprosto v pořádku, ale nenápadně naznačovali, že jeho problémy budou mít spíš kořeny v jeho psychice. Tomáš se den ode dne víc a víc uzavíral do sebe, přestal s námi úplně mluvit a začal se naší společnosti vyhýbat. Do práce už nechodil, ztratil veškerý zájem o svoje dřívější koníčky a ten jeho kdysi tak pevný vztah s jeho přítelkyní se začal pomalu, ale jistě rozpadat.
A tady, přesně tady, začíná ta dodnes naprosto nepochopitelná záhada, která naši rodinu tak hluboce rozdělila a se kterou se dodnes všichni tak nějak v tichosti potýkáme. My ostatní jsme se ho ze všech sil snažili přesvědčit, aby vyhledal odbornou pomoc, aby si o tom všem promluvil s nějakým psychologem nebo psychiatrem, ale on to s naprostou vehemencí odmítal. Byl si naprosto jistý, že je naprosto při smyslech a že to, co tam v tom lese viděl a co pak doma cítil, bylo naprosto reálné.
Naši rodiče se v téhle těžké době rozdělili. Máma mu bezvýhradně věřila. V jejích očích se mu skutečně něco děsivého stalo, něco, co my ostatní, s naším obyčejným rozumem, prostě nedokážeme pochopit, něco, co se vymyká veškerému racionálnímu uvažování. Táta na to ale koukal z úplně jiného úhlu. Byl přesvědčený, že Tomáš potřebuje odbornou pomoc, že si to všechno vsugeroval a že se z toho musí dostat. Já jsem se snažila stát někde uprostřed, být takovou tou neutrální stranou, ale přiznám se, že jsem víc věřila tátovi. Připadalo mi prostě neuvěřitelné, aby v dnešní době existovalo něco takového, co Tomáš s takovou hrůzou popisoval. Tomáš se od nás stále více odcizoval. Přestal s námi úplně komunikovat, nezvedal telefony, neodpovídal na zprávy a nakonec se bez jediného slova odstěhoval. Ztratili jsme s ním kontakt na několik dlouhých a bolestných let. Bylo to pro nás pro všechny nesmírně těžké období. Ta nepochopitelná událost v tom prokletém lese a její děsivé následky úplně rozbily tu naši rodinnou pohodu a radost.
Po několika dlouhých letech se Tomáš nečekaně ozval. Zněl klidněji, vyrovnaněji a tak nějak smířeně. Říkal, že se přestěhoval do úplně jiného města, daleko od nás, a že si tam našel novou práci a začal nový život. O tom, co se stalo před těmi strašnými lety, se zmínil jen tak okrajově, velmi opatrně. Když jsme se ho s lehkou nervozitou zeptali, co si o tom všem myslí teď, po tolika letech, odpověděl jen tiše: „Dodnes nevím, co to bylo. Ale vím naprosto jistě, co jsem viděl a co jsem cítil. A to mi už nikdo nevezme.“
Od té doby se náš vztah s Tomášem pomalu, krůček po krůčku zlepšoval. Občas se vídáme, zavoláme si a napíšeme si pár zpráv. Ale ta děsivá záhada z toho lesa mezi námi pořád tak nějak visí ve vzduchu. Nikdy jsme se o tom už pořádně nebavili. Je to jako by se všichni báli otevřít ty staré, hluboké rány a znovu prožít tu bolest. Ale i když se o tom nahlas nemluví, vím, že na to všichni pořád myslíme. Každý z nás má v hlavě svou vlastní teorii, snaží se to nějak racionálně vysvětlit, ale nikdo z nás ve skutečnosti nezná pravdu. Byla to jen Tomášova přehnaná fantazie, nějaký zvláštní druh halucinace? Nebo skutečně viděl něco nevysvětlitelného, něco, co se vymyká všem našim dosavadním zkušenostem a chápání?
Ať už je pravda ukrytá kdekoli, ta jediná událost navždy změnila naši rodinu. Ukázala nám, jak nesmírně křehké mohou být rodinné vazby a jak hluboké propasti může mezi námi vytvořit nepochopení a ten všudypřítomný strach z neznámého. Dodnes, když se sejdeme u toho našeho rodinného stolu, cítím ten chladný stín té dodnes nevysvětlitelné záhady. A vím, že dokud se to tajemství nerozplyne, bude naše rodina tak nějak potichu rozdělena.
A já se jen tiše ptám sama sebe, jestli vůbec někdy přijde nějaké uspokojivé vysvětlení? Nebo to navždy zůstane jen tou mrazivou, dodnes nevysvětlitelnou záhadou, která tak bolestně dělí naši rodinu.
