Článek
Uličky starého města mě obklopily hned první den. Úzké, křivolaké, plné lidí, kteří se mezi sebou prodírali, jako by každý měl to nejdůležitější místo, kam se musí dostat. Nad hlavou vlály barevné látky, na stáncích se leskly šperky a vůně čerstvě pečeného chleba se mísila s pachem prachu a potu. Bylo to fascinující i vyčerpávající zároveň.
Přijela jsem s očekáváním klidu a duchovna, ale místo toho jsem vnímala chaos a napětí. Na každém rohu vojáci se samopaly, kontroly, ostře sledované pohledy. Chtěla jsem se soustředit na historii, na místa, o kterých jsem četla v knihách, ale pocit, že jsem pod dohledem a že se tu něco může kdykoli stát, byl silnější než jakákoli romantická představa.
Večer jsem se vydala k Západní zdi. Lidé stáli v tichu, někteří plakali, jiní se modlili. Dotkla jsem se kamene, zavřela oči a snažila se cítit aspoň kousek té spirituality, kvůli které jsem přijela. Jenže kdesi v dálce zazněly sirény a atmosféra se změnila během vteřiny. Vojáci začali lidi usměrňovat, ozývaly se povely v hebrejštině a dav se naráz dal do pohybu.
Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Pak jsem zahlédla skupinu lidí, kteří utíkali, a slyšela křik. Instinktivně jsem se rozběhla s nimi, aniž bych věděla kam. Úzkými uličkami se hrnuli turisté i místní, někteří drželi děti v náručí, jiní se ohlíželi přes rameno. Srdce mi bušilo tak, že jsem skoro neslyšela vlastní dech.
Nakonec jsme skončili na malém náměstí, kde nás vojáci zastavili a gesty uklidňovali. Nikdo nic nevysvětloval, jen jsme čekali. Atmosféra byla plná nervozity, lidé si šeptali, ptali se, co se stalo, ale odpovědi nebyly. Stála jsem mezi cizinci, bez orientace, s pocitem, že se můj sen o Jeruzalému změnil v noční můru.
Později jsem se dozvěděla, že šlo o bezpečnostní incident – někdo se pokusil pronést zbraň do chráněné oblasti. Nebylo to poprvé a zřejmě ani naposledy. Pro místní běžná událost, pro mě zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu.
Další dny jsem už vnímala všechno jinak. Každý zvuk, každý pohyb kolem mě byl varováním. Když jsem slyšela další sirény, ztuhla jsem. Místo aby se Jeruzalém stal místem ztišení, proměnil se v nekonečný boj s vlastní úzkostí.
Snažila jsem se chodit po památkách, poslouchala jsem průvodce, fotila jsem, ale nic z toho nemělo tu lehkost, kterou jsem čekala. Na tržišti jsem najednou neviděla barevné koření, ale ostré lokty lidí, kteří se drali kupředu. V chrámu jsem místo spirituality cítila jen vlastní strach, že se něco znovu stane.
Jednou večer jsem seděla na střeše hostelu a dívala se na město pod sebou. Z dálky zněl zpěv muezzinů, zvony z kostela i modlitby Židů. Město tří náboženství, tolik krásy na jednom místě – a přesto tolik napětí. Došlo mi, že Jeruzalém není jen pohlednice s duchovním poselstvím. Je to živé, komplikované místo, kde se sny o klidu střetávají s realitou konfliktů.
Když jsem se vracela domů, cítila jsem úlevu, ale i zvláštní hořkost. Chtěla jsem odtud přivézt klid v duši, ale vezla jsem si domů spíš lekci – že místa, o kterých sníme, nemusí být taková, jaká si je malujeme. Že spiritualita se nedá vynutit kulisami, když kolem vás křičí sirény a lidé utíkají před hrozbou.
A přesto vím, že Jeruzalém ve mně zůstane. Ne jako město, kde jsem našla klid, ale jako město, kde jsem pochopila, že víra, odvaha i strach mohou stát vedle sebe v jediné ulici. A že i sen, který se promění v děs, vám může otevřít oči.
