Článek
Původní plán byl jednoduchý. Vyrazit na výlet do skal. Jenže když jsme si večer před odjezdem prohlíželi fotografie z nejznámějších českých skalních měst, nadšení trochu opadlo. Fronty u vstupů, plná parkoviště a davy turistů na úzkých stezkách.
Nakonec jsme si řekli, že zkusíme něco jiného.
Místo známé klasiky jsme hledali místo, které není tolik na očích. Něco, kde bude víc lesa než lidí. A tak jsme se vydali do oblasti, o které se tolik nemluví, přesto patří mezi nejzajímavější pískovcové krajiny v Česku.
Auto jsme nechali na malém parkovišti u lesa. Žádné velké informační centrum, žádné stánky se suvenýry nebo dlouhé fronty turistů. Jen nenápadná cedule, turistická značka a lesní cesta, která se ztrácela mezi stromy.
První část výletu byla vlastně docela obyčejná. Šli jsme borovým lesem po měkké lesní cestě. Vzduch voněl pryskyřicí, pod nohama křupalo jehličí a někde v dálce bylo slyšet datla.
Nic zatím nenasvědčovalo tomu, že se krajina za chvíli začne měnit.
Pak se mezi stromy objevily první skály.
Nejdřív jen malé pískovcové stěny, pár metrů vysoké. Ale jak jsme postupovali dál, skály začaly být vyšší a vyšší. Najednou jsme šli mezi dvěma skalními stěnami, které připomínaly úzkou chodbu.
A právě v tu chvíli nám došlo, že tohle nebude obyčejný lesní výlet.
Cesty se začaly větvit. Jedna vedla mezi skalami, druhá stoupala po kamenných schodech na vyvýšený hřeben a třetí mizela v hustším lese. Mapu jsme sice měli v mobilu, ale po chvíli jsme ji přestali řešit.
Občas je totiž lepší jen jít a nechat se překvapovat.
Místy jsme procházeli tak úzkými průchody, že jsme se jimi museli protahovat bokem. Jinde se cesta otevřela a mezi stromy se objevily pískovcové věže, které připomínaly malé skalní město.
A přesto jsme skoro nikoho nepotkali.
Za celou dobu jsme narazili jen na několik menších skupinek turistů. Jinak jsme měli pocit, že jsme v lese sami. A to je dnes v českých skalách docela vzácný zážitek.
Jedním z nejhezčích momentů výletu byl krátký výstup na skalní vyhlídku. Cesta nahoru vedla po úzkých schodech vytesaných do pískovce. Když jsme konečně vyšplhali nahoru, rozprostřel se před námi pohled, který bral dech – lesy se vlnily do dálky jako zelené moře a mezi nimi se tyčily pískovcové hřebeny a věže, které vypadaly, že tu stojí už stovky let.
Další část článku pokračuje…
Sedli jsme si na kámen, vytáhli svačinu a chvíli jen poslouchali vítr.
Nikde žádný hluk.
Jen les.
Toulovcovy Maštale jsou přitom poměrně rozsáhlé. Celá oblast je protkána sítí turistických cest a různých skalních útvarů. Některé mají i zajímavá jména – třeba Městské Maštale, Dudychova jeskyně nebo Kozí hřbet. Každé místo působí trochu jinak. Někde jsou skály nízké a rozeseté mezi stromy, jinde vytvářejí úzké kaňony a vysoké stěny.
Právě tyhle kontrasty dělají z výletu malé dobrodružství.
Nikdy totiž úplně nevíte, co bude za další zatáčkou.
Velkou výhodou celé oblasti je také to, že je volně přístupná. Neplatí se žádné vstupné a většina tras je dobře značená. Přesto tu člověk nemá pocit, že by byl v turistickém parku.
Spíš jako kdyby objevil kus krajiny, který si zatím nechal své tajemství.
Cestou zpátky jsme schválně zvolili jinou trasu. Les se postupně otevřel a mezi stromy se objevily pískovcové věže, které v odpoledním světle získaly teplou oranžovou barvu. Slunce pomalu klesalo a mezi skalami se začaly objevovat dlouhé stíny.
To byl možná nejhezčí moment celého dne.
Když jsme dorazili zpět k autu, uvědomili jsme si jednu věc. Tenhle výlet měl přesně to, co někdy na známých místech chybí.
Pocit objevování.
Neříkáme, že slavná skalní města nestojí za návštěvu. Rozhodně stojí. Ale pokud někdy zatoužíte po klidu, tichu a cestách, kde můžete na chvíli zapomenout na davy turistů, existují v Česku pořád místa, která vás dokážou překvapit.
Stačí jen trochu odbočit z hlavních tras.
A možná se pak ocitnete v pískovcovém bludišti uprostřed lesů, kde místo davů uslyšíte jen vítr mezi skalami.
