Článek
„Tchyně mi pořád něco vylepšuje,“ posteskla si Klára kamarádce u kávy. „A já z toho začínám šílet.“
Znělo to skoro úsměvně. Jako drobný problém, nad kterým se dá mávnout rukou. Jenže to, co začalo jako neškodná snaha pomáhat, se postupně změnilo v něco, co Kláře bralo pocit domova.
Bydlela s manželem Tomášem v menším bytě, který si zařídili hned po svatbě. Nebyl dokonalý, ale byl jejich. Každá barva na zdi, každý kus nábytku byl vybraný společně.
Tomášova maminka, paní Marie, bydlela o dvě ulice dál. Od začátku byla milá, ochotná a… hodně aktivní.
Poprvé přišla s „překvapením“ asi měsíc po nastěhování.
„Všimla jsem si, že v kuchyni nemáte záclony,“ řekla a vytáhla z tašky bílé krajkové, husté a těžké.
Klára záclony nechtěla. Měla ráda světlo a jednoduchost. Ale tchyně už stála na židli a věšela je na garnýž.
„Hned to tu vypadá útulněji,“ usmála se spokojeně.
Klára se tehdy jen podívala na Tomáše. Ten pokrčil rameny.
„Maminka to myslí dobře.“
Pak přišly další věci. Váza. Obrázek. Dekorační polštáře. Každá návštěva znamenala něco nového.
„Ten byt byl takový studený,“ říkávala tchyně. „Teď má duši.“
Jenže ta duše nebyla Klářina.
Zlom přišel ve chvíli, kdy tchyně dostala klíče. Bylo to praktické, pro případ nouze, zalévání květin, když budou pryč. Klára tehdy váhala, ale Tomáš ji uklidnil.
„Je to jen pojistka.“
Jenže paní Marie začala chodit i bez nouze.
Jednou přišla Klára z práce a zjistila, že je přestavěný obývák. Gauč byl otočený jinam, konferenční stolek zmizel a místo něj tam stál těžký, tmavý kus nábytku.
„Maminka říkala, že ten původní byl moc malý,“ vysvětlil Tomáš.
„A kde je ten náš?“
„Vzala ho k sobě. Prý se jí hodí.“
Klára cítila, jak se jí svírá žaludek.
Další týden zmizely její minimalistické police z ložnice. Nahradila je masivní komoda „po babičce“. V koupelně přibyly plastové koberečky a umělé květiny.
„Tohle už je moc,“ řekla Klára Tomášovi.
„Maminka se jen snaží pomoct,“ odpověděl. „Proč to tak řešíš?“
Protože to je můj domov. A postupně přestával být.
Začala mít nepříjemný pocit pokaždé, když odcházela do práce. Co zase zmizí? Co se objeví? Co bude jinak?
Jednoho dne se vrátila a v chodbě ucítila jinou vůni. Sladkou, těžkou.
V bytě bylo uklizeno jinak, než uklízela ona. Věci byly přerovnané, oblečení přeložené podle něčího systému.
A v ložnici čekalo překvapení.
Přehoz na posteli. Tmavý, květovaný. A na nočních stolcích lampičky, které tam nikdy nebyly.
Klára si sedla na kraj postele a měla chuť brečet.
„Maminka říkala, že ta vaše ložnice byla hrozně neosobní,“ řekl večer Tomáš.
„To je naše ložnice,“ vydechla Klára. „Ne její.“
Jenže Tomáš problém neviděl.
„Ona to myslí dobře.“
Ta věta začala Kláře znít v hlavě jako výsměch.
Skutečný zlom přišel o dva týdny později.
Klára přišla domů dřív. Otevřela dveře a zůstala stát.
V obýváku byla tchyně. A s ní dva cizí muži.
„Tady to dáme ke zdi,“ říkala jim a ukazovala rukou.
Uprostřed místnosti stála obrovská obývací stěna.
Tmavá, lesklá, přes celou zeď.
„Co se tady děje?“ vyhrkla Klára.
Paní Marie se otočila, jako by ji její přítomnost překvapila.
„No konečně. Nechala jsem vám udělat pořádnou stěnu. Ta vaše televize tam vypadala tak chudě.“
„Kdo vám dovolil objednat nábytek do mého bytu?“
„Vždyť je to i Tomášův byt,“ odpověděla klidně. „A ten souhlasil.“
Klára se podívala na manžela, který právě vešel za ní.
Sklopil oči.
„Maminka říkala, že to zaplatí.“
V tu chvíli Klára pochopila, že už nejde o nábytek.
Nešlo o záclony ani polštáře.
Šlo o to, že v tom bytě rozhoduje někdo jiný.
„Dejte mi klíče,“ řekla tchyni.
„Prosím?“
„Klíče od bytu. Hned.“
Paní Marie se urazila.
„Já vám tu jen pomáhám.“
„Ne,“ řekla Klára klidně. „Vy mi berete domov.“
Byla to první hádka, která skončila bez omluvy.
Tchyně odešla a několik dní se neozvala. Tomáš byl chladný a dotčený.
„Maminka je z toho špatná.“
Klára jen přikývla.
„Já taky.“
Dnes už paní Marie klíče nemá.
Ale vztah s Tomášem se změnil. Protože Klára pochopila něco důležitého.
Problém nebyl jen v tchyni.
Problém byl v tom, že ji do jejich života někdo pořád pouštěl.
A že někdy nejde o to, kdo vám přesouvá nábytek.
Ale o to, kdo dovolí, aby vám někdo jiný přestavěl celý život.
