Článek
Lídě je 56 let a celý život měla jasno v tom, jak by měl vypadat dospělý život. Vystudovat, najít si práci, partnera, založit rodinu. Ne proto, že by musela. Prostě proto, že to tak dávalo smysl.
S manželem Pavlem se vzali ve čtyřiadvaceti. Nebylo to vždy jednoduché, ale zůstali spolu. Postavili dům a postupně se jim narodily tři děti – nejdřív Klára, potom Jakub a nakonec Tereza. Dnes je Kláře třicet, Jakubovi osmadvacet a Tereze pětadvacet.
Dnes jsou všechny dospělé. A žádné z nich nežije tak, jak si Lída představovala.
Nejstarší Klára pracuje v marketingu, vydělává dobře a bydlí sama v pronajatém bytě v Praze. Partnera nemá.
„A nechybí ti někdo?“ zeptala se jí Lída jednou opatrně.
Klára pokrčila rameny. „Já nechci vztah jen proto, abych někoho měla.“
„Ale vždyť ti už je třicet,“ ujelo Lídě.
Klára se na ni podívala a odpověděla klidně: „Mami, tohle není závod.“
Od té doby si Lída podobné poznámky odpouští. Ale uvnitř cítí neklid.
Jakub je jiný případ. Vztahy navazuje snadno, ale stejně rychle z nich zase odchází. Sotva si rodina zapamatuje jméno jedné přítelkyně, už se objeví jiná. Naposledy přivedl na nedělní oběd usměvavou brunetku a držel ji kolem pasu. Za pár týdnů bylo ticho a na otázky odpovídal vyhýbavě.
„Proč se pořád rozcházíte?“ ptala se ho jednou.
„Protože když to nefunguje, tak to prostě ukončím,“ odpověděl.
„A nechceš už něco vážného?“
Jakub se zasmál. „Já nechci řešit hypotéku, děti a rozvody. Viděl jsem dost.“
Ta věta Lídu zabolela víc, než čekala.
Nejmladší Tereza studuje dálkově a pracuje na částečný úvazek. Bydlí střídavě doma a u kamarádů. O budoucnosti mluví neurčitě.
„Já chci hlavně cestovat a žít,“ říká často.
„A co práce na plný úvazek?“ ptá se Lída.
„Jednou. Teď nechci být zavřená v kanceláři celý život.“
Když se děti sejdou, často si z rodičů dělají legraci.
„Vy jste první generace, která si myslela, že když vydržíte v práci a ve vztahu, tak budete šťastní,“ řekl jednou Jakub.
Pavel se jen zasmál, ale Lída tu větu v sobě nosí dodnes.
Opravdu to bylo jen o vydržení?
Celý život se snažila dětem vytvořit stabilní domov. Pravidla, jistotu, zázemí. Myslela si, že právě to je základ.
Dnes má ale pocit, že stabilita pro ně není hodnota. Spíš něco, čeho se bojí.
Nejvíc ji zasáhla situace před půl rokem.
Kolegyně v práci se pochlubila, že bude babičkou. Další kolegyně už má dvě vnoučata. Když se jí zeptaly na její děti, jen se usmála a řekla: „Ty na to ještě nespěchají.“
Večer doma seděla v kuchyni a přemýšlela.
Možná vůbec nespěchají.
Možná to ani nikdy nepřijde.
Jednou sebrala odvahu a otevřela téma u všech tří najednou, když byli doma na nedělním obědě.
„A přemýšlíte někdy o rodině?“ zeptala se.
Nastalo ticho.
Pak promluvila Klára. „Mami, já si nejdřív chci vyřešit vlastní život.“
Jakub dodal: „Já nevím, jestli vůbec chci děti.“
A Tereza řekla: „Já si neumím představit, že bych byla za někoho zodpovědná celý život.“
Lída měla pocit, že poslouchá cizí lidi.
Když byli malí, hráli si na rodinu, na miminka, na domov. Dnes mluví o svobodě, prostoru a o tom, že se nechtějí vázat.
„Mladí dnes nechtějí závazky,“ řekla pak kolegyni v práci.
Jenže doma už si tím není tak jistá.
Možná závazky neodmítají. Možná se jen bojí.
Viděli kolem sebe rozvody, hádky, stres z peněz, vyhoření z práce. Viděli rodiče unavené, věčně ve shonu.
Jednou večer jí Klára řekla větu, která jí změnila pohled.
„Mami, vy jste obětovali všechno rodině. My nechceme obětovat celý život.“
Od té doby Lída přemýšlí jinak.
Stále ji někdy zamrzí, když slyší od známých o vnoučatech. Když vidí malé děti na hřišti. Když si uvědomí, že její dům je najednou tichý.
Ale zároveň začíná chápat, že svět jejich dětí je jiný.
Nejistější. Rychlejší. Méně předvídatelný.
A možná právě proto si závazky rozmýšlejí víc než jejich rodiče.
Přesto v ní zůstává jedna otázka.
Jestli jednou nepřijde chvíle, kdy se její děti ohlédnou – a zjistí, že ze strachu z omezení přišly i o něco, co dává životu hlubší smysl.
A pokaždé, když se loučí po společném obědě, si v duchu říká jediné.
Ať už se rozhodnou jakkoli, hlavně aby jednou nelitovaly.
